Máničky a bigbítová rutina

Jsou –li Máničky dostatečně vytrvalé, pilují-li vybrané songy odpovědně a vkládají-li do prvních vystoupení dostatek odhodlání a energie, přijde doba, kdy se zájem o bigbítovou kapelu přece jen zvedne a Máničky se tak, alespoň zčásti, přiblíží svému snu o pravidelném hraní. V tomto období Mánička manažerka téměř každou zkoušku radostně oznamuje nové zápisy ve fermanu souboru, často tak udivujíc ostatní Máničky věhlasem akcí, na které se jí podařilo kapelu podsunout (jakkoli je tento věhlas diskutabilní).

Pravidelné hraní s sebou ovšem nese i jisté nevýhody, které si Máničky z počátku neuvědomují – je sice pravda, že pocit dobývání bigbítového světa vydrží poměrně dlouho, často je ale v protipólu z civilními povinnostmi Mániček, ať už se jedná o závazky pracovní nebo rodinné. Máničky si tak, aby mohly na kšeft, přehazují šichty, vybírají náhradní volna, odkládají výlety s rodinou a z dovolené, pokud na ni vůbec vyrazí, vrací se o několik dnů dříve, aby byly v pátek připravené na cestu za bigbítem.

Víkendy poté vypadají následovně:

Máničky se sejdou několik hodin před začátkem bigbítu na základně souboru, což je většinou i místo, kde je uskladněn aparát, a za bujarého veselí (neboť kšeftu vždy předchází těšení se na něj) vytahají z garáže všechny bedny, bedýnky a ostatní udělátka, která k bigbítu potřebují, načež vše narvou do dodávky. Pokud je sobota a kapela vystupovala i v pátek, probírají Máničky při nakládání veselé historky z předchozí noci, jelikož ne všechny šly po bigbítu spořádaně spát (některé si v podstatě vůbec nepamatují, kde všude vlastně byly, mají jen mlhavou představu o lokaci svého probuzení).

I cesta (nebývá většinou dlouhá, hraje se pravidelně takzv. kolem komína) bývá veselá, některé z Mániček během ní překonávají následky minulého bigbítu buď léky (v případě hlasových indispozic) nebo alkoholem (v případě kocovin). Obzvláště masochistické odrůdy Mániček pak po cestě poslouchají záznam, který předchozího večera pořídil zvukař souboru, což je doprovázeno chválením písní povedených, méně vydařené pasáže jsou pak přecházeny taktním mlčením.

Na místě bigbítu Máničky nejprve objednají příslušný počet piv, po jejich spotřebování vyloží všechno, co na základně do dodávky pracně nasoukaly. Staví se bedny, zapojují zesilovače, rozmísťují světla, natahují se desítky metrů kabeláže, tato činnost je opět doprovázena všeobecným halasem, neboť těšení se na bigbít v této chvíli dosahuje vrcholu. Když poté dojde ke kontaktu, čili připojení všech postavených serepetiček k přívodu elektřiny, podiví se Máničky, že všechno funguje, načež se vrhnou na zvukovou zkoušku. Je-li zvukař se souborem sžitý, netrvá tato více než půl hodiny, celkový čas celé přípravy na bigbít pak dosahuje hodin dvou.

Proběhne-li vše podle plánu (například se nemusí po zapojení do sítě hledat nefukční články řetězce), mají Máničky zhruba půl až tři čtvrti hodiny čas, ten tráví popíjením kávy, pokuřováním a diskusemi na téma „Jsme nejlepší kapela na světě a nikdo nehraje lépe než my.“

Několik minut po plánovaném začátku bigbítu vylezou Máničky na podium, naladí nástroje a spustí svá preludia. Písně v takzvaném playlistu jsou většinou seřazeny do několika sérii, v přestávkách mezi jednotlivými bloky Máničky doplňují tekutiny a zbavují se tekutin spotřebovaných (tedy těch, které během produkce nestihly vypotit), Máničky kuřačky též lačně sahají po nástrojích svého zlozvyku.

Celý bigbít, tedy tak, jak ho vidí publikum, trvá čtyři až pět hodin, po nezbytném počátečním zalití plachosti diváci obsadí taneční parket a po čas produkce předvádí více či méně rytmické pohyby vydávané za tanec. Když kapela vyhlásí poslední píseň a po jejím odehrání i konec zábavy, rozjařené publikum si většinou žádá pokračování výkřiky „Nemůžou“ a „Ještě jednu“. Máničky už opravdu nemůžou, mají za sebou hodinu cesty, dvě hodiny stěhování a stavění aparátu a pět hodin hraní, přesto znovu vylezou na podium a nasadí takzv. přídavek (který mají v playlistu důvtipně podchycený). Po jeho odehrání se celá anabáze opakuje – „Nemůžou“, „Ještě jednu“, což často utne zvukař, který buď vypne aparaturu nebo pustí reprodukovanou hudbu, tématicky vystihující situaci (např. Když jde malý bobr spát), může to ovšem vést k dalšímu tanci nejvíce vytrvalých diváků.

Publikum pomalu opouští sál a vratkým krokem míří k domovům, pro něj už bigbít skončil, pro Máničky ovšem nastává ta nepříjemná část celého večera – postavený aparát je třeba sbalit, kabely smotat a všechno pak znovu naložit do dodávky. Tuto činnost už nedoprovází halas, nýbrž žehrání jednotlivých Mániček na bolesti a šrámy během bigbítu stržené a rovněž snaha se celé této fázi pod různými záminkami vyhnout. I tak se ale dílo zdaří a zhruba po půl druhé hodině je všechen hudební nábytek nastěhován do vozu. Máničky pak usednou ke stolu a vrhnou se na večeři (vzhledem k času je na pováženou, jedná-li se o pozdní večeři nebo brzkou snídani).

Cesta domů je pak zasvěcena diskusím o právě prožitém večeru, hodnocením jednotlivých výkonů a písní, také spotřebování posledních cigaret a nedopitých piv (vyjma řidičů, pochopitelně). Některé Máničky podlehnou spánku, jiné, vytrvalejší, začínají kout plány, jak s načatou nocí naložit dál.

Celý bigbít končí tam, kde začínal, tedy na základně souboru, kde Máničkám při vykládání naposledy projdou rukama všechny bedny a zesilovače. Poté se Máničky vzájemně pochválí a rozejdou (nebo rozjedou) se k domovu, popřípadě do podniků, kde jim i nad ránem ještě nalijí. Celkový časový úhrn je zpravidla mezi jedenácti a dvanácti hodinami, což se může zdát poněkud šílené, buďte si ale jisti, že Máničky jsou po celou tu dobu šťastny, neboť jsou na bigbítu a všechny věci s bigbítem spjaté (tedy i cestování a stavba aparátu) milují skoro stejně, jako samotné hraní.

Druhý den, pokud se tedy znovu nehraje, sdělují si Máničky v čase probuzení, nejčastěji okolo poledne, pomocí telefonů a internetu dozvuky proběhnuvší noci a zejména pak patálie, které je potkaly poté, co opustily základnu a bigbít oficiálně skončil. Tyto historky bývají zpravidla nejveselejší, spojuje je ovšem většinou fakt zásadní nepublikovatelnosti.

Pravidelné hraní stane se jistou rutinou, na kterou Mánička nadává, zároveň ale, dojde-li k volnému víkendu, neví co s nabytým časem počít. Jezdí-li kapela opravdu odpovědně, všechny štace se pak Máničkám slijí v jednu velkou šmouhu... Příkladem budiž mé současné působiště: Při stavění aparátu mám za úkol zapojit koncové zesilovače (ne snad, že bych byl odborníkem, jen vím, do které díry jaký kabel patří). Téměř pokaždé se při tomto úkonu tážu zbytku souboru "Kde jsme hráli minule?", abych zjistil, jsou-li zesilovače naswitchované na požadovanou konfiguraci reproduktorů. A ono "minule" často znamená předchozí večer...