Máničky a další kroky k bigbítové slávě

První vystoupení své bigbítové kapely nakonec Máničky, s odstupem času, vyhodnotí jako úspěšné (toto se odehraje těsně před půlnocí v restauračním zařízení) a začnou tedy usilovně shánět další možnosti, kterak se veřejnosti prezentovat.

Následující měsíce (a někdy i roky) bojují Máničky s nepřízní pořadatelů, s prázdnými sály a dalšími personálními změnami kádru, neboť ne každá Mánička unese fakt, že sláva během prvních vystoupení nepřišla. Zapálené a vytrvalé Máničky dál pevně věří vytyčeným cílům, poctivě trénují a tráví dlouhé hodiny ve zkušebně.

Postupem času počet veřejných vystoupení přece jen mírně vzroste, na některých z nich už Máničky nehrají přesilovku (rozumněj diváků je více než členů souboru), přichází tedy nutnost řešit další ošemetnosti s bigbítem spojené, což jsou zejména:

1) Doprava – Máničky se potřebují na místa zábav nějak dostat a to i se svým vybavením. Mají-li štěstí, vlastní některá z nich dodávku, která je kapelou zkonfiskována a používána. Stav vozidla je většinou bídný, jeho vzhledu a funkčnosti Máničky svým konáním nijak nepomohou, spíše je tomu naopak. Nemají-li Máničky tuto možnost, snaží se automobil vypůjčit a nebo dokonce nějaký pořídí – vzhledem k jejich finančním možnostem jde o přibližovadlo téměř životu nebezpečné.

2) Zvuk a zvukař – Máničky brzy zjistí, že najímání externího zvukaře, a to i v případě těch nejlevnějších a nejneschopnějších, přesahuje jejich rozpočet a výrazně plundruje už tak neobjemnou kasu souboru. Začnou tedy pokoutně shánět bedny, bedničky a zesilovače, načež zkouší aparaturu sestavit vlastními silami. Tyto počáteční pokusy jsou velmi komické a Máničky často absolvují v tomto období vystoupení s aparátem o parametrech domácího kina.

3) Peníze – Ačkoli si některé Máničky představují, že bude bigbít zdrojem nemalých příjmů, opak je pravdou. Kasa souboru věčně zeje prázdnotou a Máničky jsou rády, když se jim po zábavě vyrovnají náklady za ujeté kilometry a spotřebovaný alkohol. Peníze často zapříčiní další personální změny – Máničky ziskuchtivé odcházejí hudlat kamkoli, s kýmkoli a cokoli, jen aby dostaly za své preludování zaplaceno.

4) Management – Toto nadnesené slovo v případě Mániček úplně nevystihuje podstatu konání, jde spíše o to, že Máničky mezi sebou vyberou jednu s alespoň základním organizačním talentem, která se pak stará o domlouvání vystoupení, distribuci plakátů a logistiku kapely. Funkce je to nevděčná – Mánička manažerka je zbytkem souboru neustále šikanována kvůli malým gážím, nedostatku veřejných produkcí a stagnaci kapely. V zásadě platí rovnice, že pochvaly a úspěchy se dělí rovným dílem, za průsery může beze zbytku právě Mánička manažerka.

Podaří-li se Máničkám výše uvedené body nějak sladit a zachovat při tom kapelu v činnosti, mají celkem slušnou šanci budoucí existence - sály se přece jen jednou trochu naplní a pořadatelé se začnou ozývat sami, aby Máničkám vystoupení nabídli. Pak možná přijde i chvíle, kdy Máničky přinesou domů první bigbítem vydělanou stokorunu, která je ovšem vzhledem k investicím do nástrojů a dalších nezbytností částkou ryze zanedbatelnou.

Dobře si vzpomínám, kterak jsme poprvé vyráželi hrát bez zvukaře, vybaveni několika bedničkami záhadné minulosti a neznámého výkonu, všichni samozřejmě pouze s mlhavou představou, jak to na podiu zapojíme. Dneska nám stojí výše zmíněný aparátek ve zkušebně coby zpěvový odposlech a zdá se téměř neuvěřitelné, že jsme na něj odehráli několik zábav pro publikum čítající sto padesát hlav. Připomínám si to jako motiv k pokoře ve chvílích, kdy zapojuji na podiu čtyři zesilovače, z nichž každý svým výkonem onen aparátek dalece přesahuje (i tak jsme pochopitelně se stavem současné aparatury nespokojeni a nebýt finančních limitů, výrazně bychom ji rozšířili). Jednu výhodu ale zmíněné začátky měly - po příjezdu na místo zábavy jsme během dvaceti minut byli schopni hrát, zatímco dnes potřebujeme na stavbu podia zhruba dvě hodiny.