Máničky a kšeft

Kšeft je magické slovo, kterým Máničky označují vystoupení bigbítové kapely. Mánička se nikdy kolegyně manažerky nezeptá „Kolikrát letos hrajem?“, vždycky vyřkne otázku v podobě „Kolik máme letos kšeftů?“.

Ačkoli je slovo kšeft synonymem pro obchodní transakci, v souvislosti s bigbítem bývá tato spojitost často zavádějící – Máničky nazývají kšeftem každou produkci, tedy i tu, která jim žádný zisk nepřinese (neboť honorářem za vystoupení je teplé pivo a studená uzenka), a dokonce i tu, kde výsledné součty skončí z pohledu Mániček v mínusu.

Kšeft je pro Máničky svátostí, ústředním bodem jejich konání, výsledkem tvrdé práce ve zkušebně. Na kšeft se Máničky těší a jsou pro něj schopny obětovat mnohé – od rodinných dovolených a dobře placených přesčasů v zaměstnání až po riziko dlouhé rekonvalescence, to když na kšeft vyrazí ve zdravotním rozpoložení, které by si žádalo místo trdlování po podiích horizontální polohu na lůžku. Ve zmíněných případech rodinných dovolených pak vede konání Mániček k domácím hádkám, při nichž padají různá ultimáta a někdy se též zuřivě mává rozvodovými formuláři.

Nepřijít na kšeft je největší hřích, kterého se může Mánička dopustit. Stane-li se tak, je provinivší se Mánička podrobena tvrdé kritice a často z řad souboru nadobro vyloučena, přičemž je ostatním Máničkám co chvíli předhazována jako odstrašující příklad. A protože se Máničky z různých souborů znají, pověst nespolehlivého individua si s sebou vyhozená Mánička nese i do dalších angažmá.

Oběť Mániček na oltář kšeftu je pro jejich okolí těžko pochopitelná, s čímž se Máničky po čase smíří a dále již toto podivné pouto nevysvětlují, nemá to ale na jejich zarputilost a účast na dalších kšeftech žádný vliv. Ne nadarmo je totiž mezi Máničkami rozšířeno pořekadlo „Neúčast na kšeftu omlouvá akorát smrt a to pouze v případě, že je parte doručeno osobně...“

Když jsem v ranných dobách své bigbítové kariéry působil v rock and rollovém souboru, odešel nám v polovině kšeftu klávesista. Bez jediného slova vysvětlení, prostě sbalil svůj nástroj, prokličkoval podiem a zmizel ve dvěřích sálu. Samozřejmě jsme zjišťovali, proč se tak stalo, důvod byl, tedy podle něj, prostý - jeden z diváků ho polil červeným vínem, což vyžadovalo okamžité namočení a vyčištění jeho svršků. Je asi jasné, že hrál tehdy s kapelou naposledy a je také jasné, že jeho budoucnost mezi Máničkami byla v podstatě ztracena - Máničky totiž, pokud to okolnosti alespoň trochu umožňují, dohrají kšeft vždycky, i kdyby během něj spadly do septiku. V kontextu výše uvedeného budiž příklad můj: na jednom z letních parketů, to jsem hrál ještě na basu, vyrazil jsem mezi diváky a na konci tanečního plácku zaplul i s nástrojem do louže. Technici ze mě seškrábali bahno plastovým nožíkem a hrálo se dál. Z toho plyne, že stav Mániččina oblečení nemá na kšeft žádný vliv a pokud je tomu naopak, není tato Máničkou, nýbrž lásku k bigbítu zcela postrádajícím manekýnem.