Po měsících (v některých
případech i rocích) úmorného zkoušení a hledání nových Mániček jako náhrady za
ty, jejichž hudební um toto období klasifikovalo jako nedostatečný, se Máničky
konečně doberou jisté (a nutno podotknout, že stále velmi křehké) stability
personální, hudební a repertoárové. Přichází čas prvního vystoupení.
Máničky se sejdou ve své
oblíbené restauraci, kde proberou všechny možnosti veřejné produkce, přičemž
zjistí, že podobných příležitostí je poskrovnu. Rozdělí si tedy teritorium
blízké jejich domovům a rozjedou se po okolních kulturácích, aby novou
bigbítovou kapelu nabídli k použití. Výsledky jsou tristní, kapela je
odmítána, většinou z důvodu její neznámosti a tedy i reálné možnosti, že
by na zábavu nikdo nepřišel. Zklamané Máničky tedy nakonec přijmou nabídku
hostinského, v jehož restauraci po každé zkoušce sedí až do zavírací
hodiny, a rozhodnou se v sále za hospodou uspořádat zábavu samy.
I když se vytyčený úkol zdá
ze začátku snadným, záhy se ukáže jeho záludnost a teprve tehdy si Máničky
uvědomí, kolik různých úkonů je s podobnou zábavou nerozlučně spjato. Ani
to je ale neodradí – přesvědčeně vylepují plakáty, razítkují vstupenky, shánějí
kamarády, kteří by výběr vstupného zajistili, domlouvají zvukaře. Všechno něco
stojí, takže Máničky brzy pochopí, že je potřeba účasti poměrně početného davu,
aby se náklady vynaložené na pořádání zábavy alespoň vrátily. Dále tedy, už
méně nadšeně, vykonávají úkony se zábavou spojené, ovšem kromě těšení se na
tuto velkou událost se o slovo přihlásí rovněž obava, aby to nebyl průšvih.
V den zábavy se
Máničky sejdou v sále kulturního domu už časně odpoledne, vzájemně se
varují, že se nesmí ožrat, načež si všechny objednají pivo a kořalku na zahnání
trémy. Domluvený zvukař, samozřejmě ten nejlevnější, dorazí se značným
zpožděním a polovinu věcí s sebou nemá. Zatímco i on zahání kdovíco u baru
pivem a kořalkou, Máničky pomalu propadají stresu a časové tísni (obé opět
zahánějí alkoholem). V osm hodin, kdy má zábava začít, je na sále zhruba
dvacet lidí (tedy hluboko pod očekáváními) a zvukař v klidu, během
pokuřování, stále zapojuje aparaturu. Ke zvukové zkoušce dochází asi o půl
hodiny později – už tak výrazně nervózní Máničky znejistí ještě víc, neboť zvuk
na podiu je zcela odlišný oproti zvuku ve zkušebně, Máničky se neslyší nebo
naopak slyší ostatní Máničky až příliš, k tomu se ještě počet zvukařem
slíbených odposlechů během zapojování aparatury smrskne ze slíbených pěti na
dva. To všechno vede k tomu, že zvuková zkouška zní, kulantně řečeno,
velmi neučesaně a hned po ní se Máničky přesunou k baru, aby čerstvé dojmy
rychle zahnaly dalším pivem a další kořalkou.
Zhruba hodinu po plánovaném
začátku zábava skutečně začne. Máničky se urputně snaží držet naučených partů,
tréma a alkohol spotřebovaný na její zahnání ale udělají své, chyba střídá
chybu, výslednému dojmu příliš nepomáhá ani nanicovatý zvuk, který teď už téměř
opilý zvukař pouští do sálu. Publikum postupem času přece jenom trochu
zmohutnělo a překvapivě mu křečovitý výkon kapely příliš nevadí. I diváci
totiž, jak je zvykem, zaženou počáteční plachost alkoholem a vyrazí poskakovat
na parket. V závěru zábavy se Máničky přece jen trochu uvolní a po
poslední písni sklidí skromné ovace. Dojmy opět proberou u baru, což se nezřídka
protáhne do ranních hodin a vzpomínky Mániček na tuto seanci bývají poněkud
mlhavé.
Druhý den po zábavě Máničky
navštíví restauraci, aby sondovaly dojem, který předchozího večera zanechaly.
Zklame je, že zábava proběhla téměř bez povšimnutí veřejnosti, ty
egoističtější, které čekaly pochvalu a plácání po zádech, upadnou do mírné
deprese a zvažují konec své bigbítové kariéry. Ona totiž k tomu, aby byly
Máničky alespoň v lokálním podvědomí a jejich snaha vůbec někoho zajímala,
vede ještě poměrně dlouhá cesta, kterou jsou ne všechny Máničky ochotny
absolvovat. Ty nejzapálenější a nejtrpělivější se ale plodů svého snažení
jednou dočkají.
Existuje určitá, velmi
nepočetná, skupina Mániček, kterou veřejné vystupování stresuje natolik, že by
nejraději jenom zkoušely (jakkoli je to v logickém rozporu obecného smyslu
zkoušek, které mají vést právě k předvedení nacvičených písní publiku).
Tyto Máničky, ač tráví cvičením svých partů mnoho hodin, hrají před publikem
většinou s mnoha chybami a jsou rády, když vystoupení skončí.
Z kapely pak následně odcházejí, aby záhy založili novou a další rok
trávily pouze ve zkušebně. Sám jsem podobné případy zažil – v jedné kapele
jsem střídal na postu kytaristy hráče, který mohl vystupovat pouze
v případě, že byl na podiu sloup, za který se při produkci schoval (a
diváci tak viděli jenom hmatník jeho kytary).
Většinou to ale funguje opačně – když se Máničky doberou vystupování na
pódiích, handrkují se o místa v první řadě, aby je publikum při bigbítu
jaksepatří vidělo. Výjimku z tohoto tvoří pouze bubeníci, kteří
z podstaty svého nástroje dlí v drtivé většině v zadních řadách
herního šiku.
Žádné komentáře:
Okomentovat