Máničky a peníze

Jak už bylo v několika předešlých povídáních zmíněno, Máničky tvoří bigbít zejména z lásky k němu, neboť tento pud je natolik silný, aby hravě přemohl veškerou svízel s ježděním po tancovačkách spojenou. Existuje také ale skupina Mániček, které vidí svoje bigbítové působení jako zdroj zisku, jakkoli se tato teze může zdát absurdní. 
Bigbítová kapela je, až na výjimky, sdružení v podstatě chudé, peníz stržený za předváděnou show vloží většinou do pohonných hmot a oprav aparátu. Drobné, které po tomto rozdělení financí zbudou, stačí těžko na údržbu nástrojů jednotlivých Mániček, z čehož plyne, že bigbít je spíše dotovaným koníčkem a málokterý soubor z okresního přeboru má to štěstí, že se mu hraní stane i výdělečnou činností. Pokud tedy bigbítová kapela dosáhne finanční soběstačnosti, kdy náklady s hraním spojené pokryjí peníze za hraní stržené, měli by její členové kvitovat tento fakt s povděkem a radovat se z úspěchu. Tato chvíle je ale většinou startovním bodem nekonečných debat o honorářích.

Dokud je soubor v začátcích, nemá příjmy a veškeré své konání dotuje, drží se Máničky zlatokopky většinou stranou debat o financích, případně konstatují, že ony se na provozu souboru podílet nemohou. Jakmile se ale kasa kapely trochu naplní, dojde hned ke dvěma spojeným jevům – Máničky zlatokopky se začnou dožadovat honorářů a zároveň peskovat Máničku manažerku za to, že soubor hraje za směšné peníze a že tedy musí cenu za vystoupení náležitě vyšroubovat, přičemž argumentem jsou ceny známých kapel křižujících podobné štace. Mánička manažerka marně oponuje, že uváděná tělesa hrají trochu jinou ligu a návštěva na jejich koncertech je o poznání vyšší, tudíž žádný pořadatel nemůže Máničkám podobné cifry vyplácet, Máničky zlatokopky ovšem trvají na svém a jelikož je podobné zlatokopectví často spojeno i s neúměrnou velikostí ega, cítí se podhodnoceny a zneužity. Marně je ostatní Máničky přesvědčují, že bigbít v okresním přeboru pro peníze dělat nelze, marně jim připomínají začátky, kdy objížděli kulturáky v sousedních vsích a prosili o hraní, často se vraceje s nepořízenou.
Výše zmíněná situace je v podstatě nevyhnutelná – pokud Máničky ve svém úsilí nepoleví a nedojde tedy k zániku kapely, jistá pravidelnost hraní a tím i příjmů přijde, s nimi přijde i hudrání Mániček zlatokopek. Často to vede k odchodům ze souboru – Máničky zlatokopky, jakkoli přesvědčené o svém bigbítovém zápalu, odcházejí na první volné místo, které takříkajíc smrdí pěnězi. Čas od času pak zabloudí na vystoupení svého bývalého souboru, ovšem jen proto, aby patřičně demonstrovaly fakt, že ony už muziku dělají za peníze a čas strávený v bigbítové kapele byl de facto časem ztraceným. Máničkám, které mamon nepostihl, přijdou podobné exhibice k smíchu a dál dělají bigbít pro lásku k němu, protože pro peníze chodí do práce. 

Je zajímavé, jak často také začínají debaty o honorářích Máničky, které u počátků souboru nebyly a zcela je tedy minuly i prvotní výdaje s provozem souboru nevyhnutelně spojené. Zbytkem souboru, který výše zmíněným obdobím prošel a stále ještě má v kapele nemalou investici v podobě nakoupených propriet, jsou tyto buď umravněny nebo vyhozeny. A celý příběh se poté znovu opakuje. A znovu, a znovu, a znovu...

Máničky a festivaly

Festival je v posledních letech čím dál více módní záležitostí, v letních měsících se jich po celé republice konají stovky. A ač to není jejich obvyklé působiště, i Máničky jsou dříve či později na některý z festivalů pozvané coby jeden z bodů bohatého programu, jakkoli je jejich účast v podstatě diskutabilní.

Festivaly je možno rozdělit na malé, odehrávající se zpravidla na stejných místech jako letní zábavy a obsazené regionálními tělesy, a velké, což jsou několikadenní akce s profesionální produkcí a účastí špiček oboru.

1) Malé festivaly, festíky, festiválky...

Podobné akce nesou v názvu často kombinaci místa konání a faktu, že jde o festival, např. LhotaFest, jsou zpravidla jednodenní, kdy se začíná hrát časně odpoledne a končí po půlnoci. Přípravou areálu a přístupem pořadatelů se nijak neliší od bigbítových tancovaček, jediným rozdílem je účast více kapel. Organizace podobného festu obvykle vázne, zavání amatérismem, pořadatelé nepočítají s nutnou přestavbou pódiové techniky mezi jednotlivými vystoupeními, zvukař nemá dostatek vybavení, aby přítomné soubory dokázal uspokojivě nazvučit. I dramaturgie podléhá v těchto případech heslu „za málo peněz hodně muziky“, takže hraje ten, komu stačí jako honorář párek a pivo. Dlouhé fronty u jediného stánku s občerstvením pak naznačují, že ani tohle pořadatelé úplně nedomysleli. Světlé výjimky, kdy jsou tyto festíky zorganizovány dobře, pořadatelů je dostatek a mají vše pořešené, pak ale patří k velmi příjemným akcím, na které se Máničky rády vrací a rády na ně vzpomínají.

2) Velké festivaly

I velkých festivalů je celé léto přehršel. Jde o několikadenní akce, kde se hraje na několika scénách, technika i organizace jsou na špičkové profesionální úrovni a programu vévodí známá jména z první ligy (Máničky jsou spolu s několika dalšími soubory na plakátech uvedeny v souhrnné kolonce „A další“). Máničky se často na podobné akce nedostanou, když už ovšem pozvání přijde, nadšeně a s pokorou berou jakkoli brzký nabídnutý čas vystoupení a jakýkoli honorář (většinou tedy žádný). Na místo dorazí s velkým předstihem a plnými doušky vychutnávají atmosféru monstrózní akce a kolorit zázemí, kde se zatajeným dechem pozorují nenucené klábosení celebrit, které doposud znaly jen z médií. Na přidělený tým techniků jsou Máničky hodné, nástroje si odnesou samy s omluvným mumláním, že si je nosí samy vždycky, neboť je přítomnost tolika podřízených osob přivádí do rozpaků. Před vystoupením se pak Máničky hecují, jak to na podiu musí rozbalit a dobře to „prodat“, po vystoupení zkonstatují, že tréma byla silnější a výkon poněkud statický. Ještě dlouho poté ale vyprávějí komukoli, kdo je ochoten poslouchat (a koneckonců i těm, kdo ochotou zrovna nepřekypují), jak byla daná akce bezvadná a jak si to užili. Vystřízlivění přijde zpravidla brzy – po odehraném festivalovém bloku naskáčou Máničky do dodávky a přesunou se na večerní tancovačku, kde už na ně čeká obligátní přívěs, jehož velikost je pouhým zlomkem obrovského podia, na kterém před několika hodinami zažily svých festivalových čtyřicet minut.

I když si Máničky svoji účast na festivalech libovolné velikosti v podstatě užívají, oproštěny od stavění aparátu a několika hodinové hrací dřiny, samy podvědomě cítí, že na podobné akce jaksi nepatří, že jejich místo je na bigbítové zábavě. Přesto další festivalovou nabídku přijmou a na vystoupení se těší, což je věčný paradox Mániček, které na tancovačkách vyrostly a tancovačkám zasvětily celé své hudební konání.

Zažil jsem mnoho menších festivalů a festiválků, kde skutečně nikdo organizaci příliš neřešil, jednotlivá vystoupení nabrala skluz v řádech desítek minut až hodin. Na některých z nich zvukaři svůj úkol podcenili tak dokonale, až to nakonec věci pomohlo – na zahradním festu v Chotěšově nám zvukař po instalaci nástrojovky oznámil, že má pouze šest vstupů na mixu a jeden odposlech, že tedy sejme kopák a zpěvy a zbytek půjde přímo z podia.

„Aspoň to bude pořádnej androš,“ usmíval se. A androš to byl, bylo to fajn a diváci si náš set užili stejně jako my.

Vzpomínám také, když jsem, coby člen Heweru, poprvé vylezl na podium velkého festivalu – zahajovali jsme Czech Rock Block v Plasích, v tu chvíli bylo pod podiem zhruba čtyři tisíce diváků. Vlastně ani nevím, jak jsem to odehrál a kolik chyb jsem nasekal, pamatuju si pouze to, jak ke mě zpěvák opakovaně přibíhal a mezi slokami syčel: „Hejbej se, vole !“

O blogu: 2. Jak Máničky dostaly slušivý vizuál

Před spuštěním blogu o Máničkách jsem trávil nějaký čas průzkumem, jak má vlastně takový blog vypadat, na kterém serveru ho umístit, jak to celé provést (jsem v oboru elévem). Blogů visí na síti ohromné množství, spousta z nich vypadá nevábně, spousta z nich má poslední aktualizaci nejméně jeden rok starou. Prosel jsem tedy určitý vzorek nalezeného a tím, co v sítu zůstalo, nechal jsem se inspirovat.

Většina blogů, která mne zaujala, má každý článek doplněný tématickou fotkou, chtěl jsem tedy, aby Máničky disponovaly něčím podobným. Nabízelo se samozřejmě, abych sáhl do fotoarchivu buď souboru současného a nebo některého z těles, kde jsem působil dříve, tuhle možnost jsem ale zavrhl a přemýšlel o něčem více infantilním, co by patřičně vyvážilo onu ponurou vážnost zveřejňovaných článků... Vzpomněl jsem si na fotbalisty. Tedy fotbalisty papírové, které jsem si coby capart skládal a posléze je pastelkami oblékal do slušivých dresů a posunoval po koberci, simulujíc tak nejrozšířenější hru na světě. Zkusmo jsem tedy složil jednoho panáčka (postupuje se stejně jako při skládání parníku, jen se přidá jeden komín), opatřil ho bujnou kšticí a stojánkem (původní stojánek z plata od vajec byl postupně nahrazen stojánkem z gumy) a postavil ho na stůl vedle ukulele. Kontrast skutečného nástroje a dětské skládačky se mi zalíbil, po zkušebním nafocení bylo rozhodnuto – Máničky dostaly slušivý vizuál.

První článek opatřený obrázkem byl díl osmý (Máničky a další kroky k bigbítové slávě), dcera se velmi divila, proč jí odnáším z pokoje polovinu nábytku z domku pro panenky... Postupem času byly rovněž doplněny neumělé snímky i ke starším dílům, všechny nové články už svoji fotku mají. Doufám tedy, že kromě čtení Vás pobaví i umělecké ztvárnění Mániček.

Máničky a letní štace

Zhruba v průběhu května nastává Máničkami velmi oblíbená část bigbítové sezóny – hraní venku. Na toto období se Máničky těší, tancovačky pod širým nebem jsou nejhezčí částí zábavového roku, a to i přes určitá specifika, která s sebou neodmyslitelně nesou. Podobný bigbít dá se uspořádat v podstatě kdekoli, jako podium nezřídka slouží nákladní přívěs, navršené palety nebo pouze větší stan, spousta zavedených parketů je pak pro tyto účely vybavena takzv. hrací budkou postavenou právě pro tento záměr. Pořadatel tedy výše zmíněné doplní několika stany s pípou a grilem a improvizovaný amfiteátr je na světě.

Nejdůležitějším faktorem podobných kratochvílí je samozřejmě počasí. Pokud je klima bigbítu nakloněno, sejde se publikum zpravidla v hojnějším počtu než by tomu bylo v místním kulturáku. Houfy diváků přicházejí řádně vyletněny, mikiny nebo svetry přehozeny přes ramena jako obranu proti očekávanému nočnímu chladu, netřeba podotýkat, že vlivem zábavové únavy na ně často vůbec nedojde. V horším případě se v den konání tancovačky už od rána honí po obloze mohutná mračna, Máničky i pořadatelé sledují všechny meteoradary a internetové předpovědi, zároveň se spekuluje, zda-li se bude hrát. Ve vzácných případech má pořadatel v záloze sál, kde může bigbít v případě nepřízně počasí proběhnout, často se ale hraje v dešti a nebo je zábava zrušena. Máničky tedy v období letních štací nakládají kromě všech beden a udělátek ještě dostatečné množství rozličných plachet a igelitů, kterými pak chrání části aparátu vodě vystavené. Pokud je ovšem příchozí déšť z kategorie přívalových, tyto ochranné prostředky nijak nepomohou, aparatura je v okamžiku zavalena vodní lázní a jediné řešení je všechno odpojit od přívodu elektřiny a doufat, že tak bylo učiněno včas.

I když zábava proběhne ve vlahém letním večeru, potýkají se Máničky následně s ranním chladem a rosou. Při nakládání aparátu se tedy krom plachet pro ochranu beden vyrojí ještě množství tašek nebo baťůžků, jejichž útroby skrývají další vrstvy oblečení použité zejména při balení aparátu po zábavě. Zmíněná rosa pak způsobí nezaměnitelnou oslizlost většiny kabeláže, proto Máničky často přibalují na letní štace i pracovní rukavice.

Počasí může způsobit Máničkám i opačný problém, to v případě přízně přehnané. Spousta letních akcí začíná už odpoledne, Máničky tak vstupují na podium v ukrutném vedru umocněném sálající elektrotechnikou, všechna podia jsou v takových případech jako na potvoru přímo proti slunci. Pod preludujícími Máničkami je pak možno spatřit množství loužiček tvořených potem nemluvě o ždímatelnosti jejich svršků.

Období letních štací je kladně přijímáno i zvukařem souboru. Ten má sice v případě deště více věcí k ochraně před vodou, na druhou stranu mu otevřený prostor zpříjemňuje práci se zvukem, narozdíl od většiny kulturáků se nemusí prát s různými odrazy, zpětnými vazbami a jinými akustickými záludnostmi. Lebedící si zvukař je také občas upozorněn pořadatelem, aby to trochu stáhl, neboť si na přílišný hluk stěžují odpůrci bigbítu z druhého konce vesnice, kteří toto veselí nechápou a jsou dorazivšími decibely omezováni při sledování oblíbených seriálů.

Máničky mají venkovní bigbíty rády. Vrtochy počasí berou jako jejich nedílnou součást, která přispívá k dobrodružnému nádechu podobných výletů. Vydařená letní zábava má v sobě neopakovatelnou atmosféru, chemii jisté uvolněnosti a bezprostřednosti okamžiku. Proto se Máničky těší až na konci května opustí zakouřené kulturáky a na tři měsíce je vymění za všechny ty plácky, fotbalové hřiště a náměstíčka - na všech těchto místech se totiž bigbítu daří, což je pro Máničky pochopitelně smyslem jejich konání.

V rejstříku prožitých bigbítů mám za ty odehrané roky snad všechny možné klimatické jevy, od neuvěřitelné zimy, kdy to vypadalo skoro na sníh a při balení aparátu byly teploměry na nule, přes úmorná vedra, kdy jsem se spálil o kytarový zesilovač a chudák zvukař chladil odposlechy vlhkými hadry, až po lijáky a vichřice, které nám vypláchly aparát a zbořily půlku pořadatelem připravených stanů. V počátcích souboru jsme, jako všechny Máničky, v den bigbítu od rána sledovali počasí a nadávali na případný déšť, dlouho nám trvalo, než jsme se z nezvratností počasí smířili a pochopili, že s tím nic neuděláme (volíme patrně špatné partaje, které větru a dešti poručit neumí). Určité hrdinství se nám občas vymstilo obětováním několika kusů zničené techniky – pamatuji si, jak jsem na jednom deštivém bigbítu, kdy jsme hráli pro čtyřicet lidí v pláštěnkách, prohlásil, že se zastrašit nedáme a hrajem než to shoří. Druhý den jsem pak sháněl otevřené hudebniny, abych doplnil zničené kytarové vybavení a další večer mohl vůbec svůj nástroj zapojit...

Máničky a undergroundoví umělci

Undergroundoví umělci jsou zvláštní skupinou muzikantů, která se nijak netají svou nenávistí k bigbítu a kritiku tohoto konání dává při každé příležitosti dosti okázale najevo. Sami většinou tvoří hudbu, kterou nazývají bluesovou, popř. blues rockovou nebo art rockovou, tedy hudbu, kterou Máničky považují za veskrze sympatickou a bigbítu příbuznou, naopak to ovšem nefunguje – undergroundoví umělci Máničkami hluboce opovrhují.

Zajímavé je, že ačkoli často oba tábory používají stejné tři akordy a stejné textové motivy, vidí toto undergroundoví umělci ve svém případě jako procítěné blues, v případě Mániček pak jako tupou komerci. Pokud tedy undergroundový umělec zpívá o tom, jak se večer opil a nad ránem dorazil zcela zdrchán domů, jedná se podle něj o generační výpověď, pokud o podobné pijatice pěje Mánička, označí to undergroundový umělec za projev buranství.

Undergroundovým umělcům se velmi protiví vesnické kulturní domy, své konání směřují do klubů v centrech měst, kde pořádají koncerty za účasti dalších podobných těles. To má několik důvodů:

1) Klub je většinou vybaven aparátem a zvukařem, takže undergroudový umělec vůbec neví, jak vypadá stěhování a stavění beden, i přesto tuto činnost považuje za podřadnou a pro něj zcela nevhodnou.

2) Množství nacvičeného materiálu je poměrně malé, aby měl tedy koncert patřičnou stopáž, přizve undergroudový umělec další soubory příbuzných žánrů.

3) Počet diváků se rovná počtu umělcových známých, kteří mají zrovna čas (nebo nenalezli vhodnou výmluvu), pozváním dalších kapel se tento počet zdvojnásobí.

Undergroundové umělce spojuje často společný rys jistého narcismu, který jim dovoluje svoji tvorbu označovat za objevnou a inovativní (i přes neoddiskutovatelný fakt, že bluesová dvanáctka je o několik set let starší než oni), stejně tak jim patrně propůjčuje právo tvorbu Mániček označit za pitomou. Je s podivem, proč tedy veřejné exhibice těchto umělců nevyhledává více diváků a proč většinou žehrají na nepochopení, nepřízeň pořadatelů a neochotu médií.

Máničkám jsou undergroundoví umělci srdečně jedno. Pokud už dojde k situaci, kdy se na nějakém multižánrovém festivalu, kde se Máničky vyskytují spíše omylem, přece jen s undergroundovými umělci setkají, vyvolají jejich invektivy u Mániček většinou úsměv – ona si totiž břitká pseudo pravda undergroundových umělců nic jiného nezaslouží...

Ne nadarmo napadne Máničky v souvislosti s undergroundovými umělci ještě jeden termín, a to závist – undergroundový umělec musí většinou sčítat diváky za celý rok, aby dosáhl četnosti publika na jedné zábavě. Tvrzení undergroundového umělce, že by se k tancovačce nikdy nesnížil, berou pak Máničky jako přiznání, že by to prostě nezvládl, i když si tajně přejí, aby si to umělec alespoň jednou zkusil a pochopil, že ty hodiny hraní a další hodiny tahání beden jsou docela dřina.

Máničky tvoří vlastní písně

Po nějakém čase, kdy Máničky více či méně úspěšně přehrávají písně svých idolů, přijde chvíle, kdy některá z nich donese píseň vlastní, hrdě toto dílo označujíc jako právě složené. Napsat píseň ovšem není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, proto termín „složená píseň“ vystihuje snahu Mániček docela přesně, neboť se často jedná o dílko poskládané z úryvků opusů již existujících a tvořivou Máničkou bezostyšně vykradených. V podstatě se není čemu divit, neboť Mánička skládající píseň je limitována obecnými mantinely, které představuje množina tónů a akordů v bigbítovém opusu použitelných, jejichž počet poté ještě výrazně redukuje schopnost Máničky tyto tóny a akordy ovládat. Často se tak Mánička drží myšlenky, že když už existuje zhruba milion písní v akordovém sledu C – Amol – F – G, proč by jich tedy nemohlo existovat milion jedna?

Textová složka podobného kusu bývá v drtivé většině ještě větším oříškem než poskládání čtyřech akordů do notoricky známého schématu. Mánička se buď vydá cestou, kdy text dává alespoň nějaký smysl, pak ovšem není schopna myšlenku podpořit patřičnými verši a často se uchyluje k tezi, že končí-li řádky textu stejnou samohláskou, jedná se o rým, čímž vznikají různé nelibozvučné paskvily. V opačném případě Mánička rýmuje, pak je ovšem omezena slovní zásobou a text obsahuje perly typu kluk – luk – buk. Je nasnadě, že při podobných pokusech se Mánička vůbec nezaobírá frázováním a dojde-li posléze k nacvičování písně, má kolegyně zpěvačka problém dodaný text vůbec do hudby nějak implementovat. Samostatnou kapitolou jsou pak témata, kol kterých se texty Mániček točí – u některých souborů vstřebání podobných výtvorů vyloženě bolí a není tedy divu, že se bigbítem opovrhující část veřejnosti takovým pokusům pro jejich plytkost vysmívá, často po právu...

I přes výše zmíněné je Mánička svým výtvorem nadšena a hned na další zkoušce ho přednese zbytku kapely. Rozpačité pohledy a opatrná kritika ostatních Mániček prověří nejen píseň samotnou, ale i velikost Mániččina ega – buď je ochotna výtky spoluhráček přijmout, pak je možné, že jednou vznikne docela dobrá písnička, nebo se smrtelně urazí, což je častější případ, a až do krve hájí svoje hudební dítko.

Další zklamání pak zažije Mánička skladatelka přímo na zábavě, to v případě, že svůj song před zbytkem souboru obhájí a kapela opus nacvičí. Když totiž po několika převzatých písních spustí soubor novinku z vlastního pera, většina diváků, do té doby vesele křepčících, opouští parket míříc k toaletám nebo k baru.

Některé Máničky po podobném zklamání tvorbu vlastních písní zcela zavrhnou a dál se věnují pouze přehrávání převzatého repertoiru, některé ale dají vlastním songům šanci a stejně tak dají šanci publiku, aby ten který kus alespoň trochu naposlouchalo. Výsledky mohou být překvapivé a sborový zpěv z parketu je pak pro Máničku odměnou za tvůrčí snahu.

Pokud Máničky ve tvorbě vlastních písních vytrvají, má i ta svůj vývoj – snem všech Mániček je samozřejmě záznam vlastních songů na kompaktní disk, aby se tyto skvosty uchovaly i pro generace budoucí. Převést myšlenku v čin je ovšem v tomto případě dosti náročné a v neposlední řadě dosti nákladné. O peripetiích spojených s nahráváním si ale povíme  zase někdy příště.