Máničky a festivaly

Festival je v posledních letech čím dál více módní záležitostí, v letních měsících se jich po celé republice konají stovky. A ač to není jejich obvyklé působiště, i Máničky jsou dříve či později na některý z festivalů pozvané coby jeden z bodů bohatého programu, jakkoli je jejich účast v podstatě diskutabilní.

Festivaly je možno rozdělit na malé, odehrávající se zpravidla na stejných místech jako letní zábavy a obsazené regionálními tělesy, a velké, což jsou několikadenní akce s profesionální produkcí a účastí špiček oboru.

1) Malé festivaly, festíky, festiválky...

Podobné akce nesou v názvu často kombinaci místa konání a faktu, že jde o festival, např. LhotaFest, jsou zpravidla jednodenní, kdy se začíná hrát časně odpoledne a končí po půlnoci. Přípravou areálu a přístupem pořadatelů se nijak neliší od bigbítových tancovaček, jediným rozdílem je účast více kapel. Organizace podobného festu obvykle vázne, zavání amatérismem, pořadatelé nepočítají s nutnou přestavbou pódiové techniky mezi jednotlivými vystoupeními, zvukař nemá dostatek vybavení, aby přítomné soubory dokázal uspokojivě nazvučit. I dramaturgie podléhá v těchto případech heslu „za málo peněz hodně muziky“, takže hraje ten, komu stačí jako honorář párek a pivo. Dlouhé fronty u jediného stánku s občerstvením pak naznačují, že ani tohle pořadatelé úplně nedomysleli. Světlé výjimky, kdy jsou tyto festíky zorganizovány dobře, pořadatelů je dostatek a mají vše pořešené, pak ale patří k velmi příjemným akcím, na které se Máničky rády vrací a rády na ně vzpomínají.

2) Velké festivaly

I velkých festivalů je celé léto přehršel. Jde o několikadenní akce, kde se hraje na několika scénách, technika i organizace jsou na špičkové profesionální úrovni a programu vévodí známá jména z první ligy (Máničky jsou spolu s několika dalšími soubory na plakátech uvedeny v souhrnné kolonce „A další“). Máničky se často na podobné akce nedostanou, když už ovšem pozvání přijde, nadšeně a s pokorou berou jakkoli brzký nabídnutý čas vystoupení a jakýkoli honorář (většinou tedy žádný). Na místo dorazí s velkým předstihem a plnými doušky vychutnávají atmosféru monstrózní akce a kolorit zázemí, kde se zatajeným dechem pozorují nenucené klábosení celebrit, které doposud znaly jen z médií. Na přidělený tým techniků jsou Máničky hodné, nástroje si odnesou samy s omluvným mumláním, že si je nosí samy vždycky, neboť je přítomnost tolika podřízených osob přivádí do rozpaků. Před vystoupením se pak Máničky hecují, jak to na podiu musí rozbalit a dobře to „prodat“, po vystoupení zkonstatují, že tréma byla silnější a výkon poněkud statický. Ještě dlouho poté ale vyprávějí komukoli, kdo je ochoten poslouchat (a koneckonců i těm, kdo ochotou zrovna nepřekypují), jak byla daná akce bezvadná a jak si to užili. Vystřízlivění přijde zpravidla brzy – po odehraném festivalovém bloku naskáčou Máničky do dodávky a přesunou se na večerní tancovačku, kde už na ně čeká obligátní přívěs, jehož velikost je pouhým zlomkem obrovského podia, na kterém před několika hodinami zažily svých festivalových čtyřicet minut.

I když si Máničky svoji účast na festivalech libovolné velikosti v podstatě užívají, oproštěny od stavění aparátu a několika hodinové hrací dřiny, samy podvědomě cítí, že na podobné akce jaksi nepatří, že jejich místo je na bigbítové zábavě. Přesto další festivalovou nabídku přijmou a na vystoupení se těší, což je věčný paradox Mániček, které na tancovačkách vyrostly a tancovačkám zasvětily celé své hudební konání.

Zažil jsem mnoho menších festivalů a festiválků, kde skutečně nikdo organizaci příliš neřešil, jednotlivá vystoupení nabrala skluz v řádech desítek minut až hodin. Na některých z nich zvukaři svůj úkol podcenili tak dokonale, až to nakonec věci pomohlo – na zahradním festu v Chotěšově nám zvukař po instalaci nástrojovky oznámil, že má pouze šest vstupů na mixu a jeden odposlech, že tedy sejme kopák a zpěvy a zbytek půjde přímo z podia.

„Aspoň to bude pořádnej androš,“ usmíval se. A androš to byl, bylo to fajn a diváci si náš set užili stejně jako my.

Vzpomínám také, když jsem, coby člen Heweru, poprvé vylezl na podium velkého festivalu – zahajovali jsme Czech Rock Block v Plasích, v tu chvíli bylo pod podiem zhruba čtyři tisíce diváků. Vlastně ani nevím, jak jsem to odehrál a kolik chyb jsem nasekal, pamatuju si pouze to, jak ke mě zpěvák opakovaně přibíhal a mezi slokami syčel: „Hejbej se, vole !“