středa 29. června 2016

Máničky a peníze


Jak už bylo v několika předešlých povídáních zmíněno, Máničky tvoří bigbít zejména z lásky k němu, neboť tento pud je natolik silný, aby hravě přemohl veškerou svízel s ježděním po tancovačkách spojenou. Existuje také ale skupina Mániček, které vidí svoje bigbítové působení jako zdroj zisku, jakkoli se tato teze může zdát absurdní. 
Bigbítová kapela je, až na výjimky, sdružení v podstatě chudé, peníz stržený za předváděnou show vloží většinou do pohonných hmot a oprav aparátu. Drobné, které po tomto rozdělení financí zbudou, stačí těžko na údržbu nástrojů jednotlivých Mániček, z čehož plyne, že bigbít je spíše dotovaným koníčkem a málokterý soubor z okresního přeboru má to štěstí, že se mu hraní stane i výdělečnou činností. Pokud tedy bigbítová kapela dosáhne finanční soběstačnosti, kdy náklady s hraním spojené pokryjí peníze za hraní stržené, měli by její členové kvitovat tento fakt s povděkem a radovat se z úspěchu. Tato chvíle je ale většinou startovním bodem nekonečných debat o honorářích.
Dokud je soubor v začátcích, nemá příjmy a veškeré své konání dotuje, drží se Máničky zlatokopky většinou stranou debat o financích, případně konstatují, že ony se na provozu souboru podílet nemohou. Jakmile se ale kasa kapely trochu naplní, dojde hned ke dvěma spojeným jevům – Máničky zlatokopky se začnou dožadovat honorářů a zároveň peskovat Máničku manažerku za to, že soubor hraje za směšné peníze a že tedy musí cenu za vystoupení náležitě vyšroubovat, přičemž argumentem jsou ceny známých kapel křižujících podobné štace. Mánička manažerka marně oponuje, že uváděná tělesa hrají trochu jinou ligu a návštěva na jejich koncertech je o poznání vyšší, tudíž žádný pořadatel nemůže Máničkám podobné cifry vyplácet, Máničky zlatokopky ovšem trvají na svém a jelikož je podobné zlatokopectví často spojeno i s neúměrnou velikostí ega, cítí se podhodnoceny a zneužity. Marně je ostatní Máničky přesvědčují, že bigbít v okresním přeboru pro peníze dělat nelze, marně jim připomínají začátky, kdy objížděli kulturáky v sousedních vsích a prosili o hraní, často se vraceje s nepořízenou.
Výše zmíněná situace je v podstatě nevyhnutelná – pokud Máničky ve svém úsilí nepoleví a nedojde tedy k zániku kapely, jistá pravidelnost hraní a tím i příjmů přijde, s nimi přijde i hudrání Mániček zlatokopek. Často to vede k odchodům ze souboru – Máničky zlatokopky, jakkoli přesvědčené o svém bigbítovém zápalu, odcházejí na první volné místo, které takříkajíc smrdí pěnězi. Čas od času pak zabloudí na vystoupení svého bývalého souboru, ovšem jen proto, aby patřičně demonstrovaly fakt, že ony už muziku dělají za peníze a čas strávený v bigbítové kapele byl de facto časem ztraceným. Máničkám, které mamon nepostihl, přijdou podobné exhibice k smíchu a dál dělají bigbít pro lásku k němu, protože pro peníze chodí do práce. 

Je zajímavé, jak často také začínají debaty o honorářích Máničky, které u počátků souboru nebyly a zcela je tedy minuly i prvotní výdaje s provozem souboru nevyhnutelně spojené. Zbytkem souboru, který výše zmíněným obdobím prošel a stále ještě má v kapele nemalou investici v podobě nakoupených propriet, jsou tyto buď umravněny nebo vyhozeny. A celý příběh se poté znovu opakuje. A znovu, a znovu, a znovu...

Žádné komentáře:

Okomentovat