Máničky tvoří vlastní písně

Po nějakém čase, kdy Máničky více či méně úspěšně přehrávají písně svých idolů, přijde chvíle, kdy některá z nich donese píseň vlastní, hrdě toto dílo označujíc jako právě složené. Napsat píseň ovšem není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, proto termín „složená píseň“ vystihuje snahu Mániček docela přesně, neboť se často jedná o dílko poskládané z úryvků opusů již existujících a tvořivou Máničkou bezostyšně vykradených. V podstatě se není čemu divit, neboť Mánička skládající píseň je limitována obecnými mantinely, které představuje množina tónů a akordů v bigbítovém opusu použitelných, jejichž počet poté ještě výrazně redukuje schopnost Máničky tyto tóny a akordy ovládat. Často se tak Mánička drží myšlenky, že když už existuje zhruba milion písní v akordovém sledu C – Amol – F – G, proč by jich tedy nemohlo existovat milion jedna?

Textová složka podobného kusu bývá v drtivé většině ještě větším oříškem než poskládání čtyřech akordů do notoricky známého schématu. Mánička se buď vydá cestou, kdy text dává alespoň nějaký smysl, pak ovšem není schopna myšlenku podpořit patřičnými verši a často se uchyluje k tezi, že končí-li řádky textu stejnou samohláskou, jedná se o rým, čímž vznikají různé nelibozvučné paskvily. V opačném případě Mánička rýmuje, pak je ovšem omezena slovní zásobou a text obsahuje perly typu kluk – luk – buk. Je nasnadě, že při podobných pokusech se Mánička vůbec nezaobírá frázováním a dojde-li posléze k nacvičování písně, má kolegyně zpěvačka problém dodaný text vůbec do hudby nějak implementovat. Samostatnou kapitolou jsou pak témata, kol kterých se texty Mániček točí – u některých souborů vstřebání podobných výtvorů vyloženě bolí a není tedy divu, že se bigbítem opovrhující část veřejnosti takovým pokusům pro jejich plytkost vysmívá, často po právu...

I přes výše zmíněné je Mánička svým výtvorem nadšena a hned na další zkoušce ho přednese zbytku kapely. Rozpačité pohledy a opatrná kritika ostatních Mániček prověří nejen píseň samotnou, ale i velikost Mániččina ega – buď je ochotna výtky spoluhráček přijmout, pak je možné, že jednou vznikne docela dobrá písnička, nebo se smrtelně urazí, což je častější případ, a až do krve hájí svoje hudební dítko.

Další zklamání pak zažije Mánička skladatelka přímo na zábavě, to v případě, že svůj song před zbytkem souboru obhájí a kapela opus nacvičí. Když totiž po několika převzatých písních spustí soubor novinku z vlastního pera, většina diváků, do té doby vesele křepčících, opouští parket míříc k toaletám nebo k baru.

Některé Máničky po podobném zklamání tvorbu vlastních písní zcela zavrhnou a dál se věnují pouze přehrávání převzatého repertoiru, některé ale dají vlastním songům šanci a stejně tak dají šanci publiku, aby ten který kus alespoň trochu naposlouchalo. Výsledky mohou být překvapivé a sborový zpěv z parketu je pak pro Máničku odměnou za tvůrčí snahu.

Pokud Máničky ve tvorbě vlastních písních vytrvají, má i ta svůj vývoj – snem všech Mániček je samozřejmě záznam vlastních songů na kompaktní disk, aby se tyto skvosty uchovaly i pro generace budoucí. Převést myšlenku v čin je ovšem v tomto případě dosti náročné a v neposlední řadě dosti nákladné. O peripetiích spojených s nahráváním si ale povíme  zase někdy příště.