středa 27. července 2016

Máničky a další omamné prostředky


Minule a předminule bylo povídání o Máničkách zaměřeno na alkohol, nejrozšířenější drogu na světě, a abychom to měli kompletní, podíváme se dnes na další jed, který některé Máničky rády absorbují.
Určitá skupina Mániček, krom popíjení, holduje i kouření cigaret s jiným obsahem, než je běžně používaný tabák. Ať už užitím marihuany sleduje Mánička cokoli, od zlepšení nálady až po výlet do cizích a dosud nepoznaných dimenzí, na její výkon to má zcela zásadní vliv. Pokud jsme definovali účinek alkoholu jako stav, kdy si Mánička myslí, že hraje dobře, účinek marihuany je velmi obdobný, ovšem s mnohem větší intenzitou - nejenže zkouřená Mánička propadá euforii ze svého preludování, často má ještě potřebu svoji hru obohatit novými hudebními prvky. Zatímco tedy zbytek kapely vyděšeně sleduje počínání zkouřené Máničky, tato se jen blaženě usmívá a znovu a znovu nasazuje k neplánovaným sólovým výlevům.
Může také dojít k jevu zcela opačnému – Mánička se po intoxikaci THC zasekne (blažený úsměv ovšem zůstává) a nelze ji v podstatě nijak přesvědčit k interpretaci jejího partu. Kolegyně marně opakují předehru písně, snažíc se tak přimět zkouřenou Máničku, aby se do dění zapojila, tato zkrátka nereaguje.
Malér se samozřejmě ještě více prohloubí, požije-li Mánička alkohol a marihuanu současně – výsledky této kombinace jsou velmi nepředvídatelné, pro soubor ale téměř vždycky fatální, neboť takto ovlivněná Mánička už se nedá usměrnit ani trochu a stává se neřízenou střelou s ničivými následky.
Ostatní Máničky samozřejmě apelují na marihuaně holdující kolegyni, aby si užití omamného prostředku odpustila před zábavou nebo během ní, postupem času a s přibývajícími prohřešky se prosby změní v zákazy a vyhrožování, pokud tato alotria i nadále přetrvávají, končí to výpovědí z řad kapely. Je totiž třeba si uvědomit, že Máničky nejsou žádné symfoničky, jejich party jim občas činí potíže i ve stavu bdělém a soustředěném a každý faktor, který jejich um sráží, podepíše se na projevu celého bigbítového tělesa. A bigbít je kolektivním sportem.

V době postpubertální spolykal jsem a vykouřil ledacos, ovšem pouze jednou jsem v podobném stavu vlezl na podium – výsledek byl velice skličující, několik písní jsem marně vzpomínal, jak se drží C-dur... Určitá skupina Mániček ovšem toto ovlivnění vyhledává, hraje v pohnutém stavu pravidelně tvrdíc, že užití marihuany rozvíjí její hudební vnímání. Ne nadarmo většina těchto těles označuje svoji tvorbu jako alternativní.
I když je náchylnost Mániček k různým svodům výrazná, nesetkal jsem se nikdy s používáním jiných než popsaných prostředků – Máničky jsou bytosti skromné, vystačí si s tabákem, alkoholem a zmíněnou marihuanou.

středa 20. července 2016

Máničky a kocovina


Patrně se v celé bigbítové branži nenajde žádná Mánička, která by alespoň jednou, v souvislosti s nějakou tancovačkou, netrpěla kocovinou. Jak už totiž bylo řečeno v minulém povídání, Máničky jsou obecně k alkoholu náchylné a ne vždycky dokážou odhadnout jeho bezpečné množství.
Projevy kocoviny jsou u Mániček stejné jako u zbytku populace – Mánička, která to na zábavě (a nebo po ní) s alkoholem přehnala, probudí se ve svém doupěti ve zbědovaném stavu. Špinavé rifle, které má stále na sobě, dostatečně dokumentují obtížnost cesty na lože, hlava hrozí rozskočením a žaludek se povážlivě houpe. Je po poledni a kocovinou zdevastovaná Mánička si dokáže představit všechno možné, jen ne že za několik hodin sedne do dodávky s vidinou hodin dalších strávených trdlováním po podiu.
Na řadu tedy přichází boj s kocovinou. Mánička se pokusí vypít něco vody (s požíváním této tekutiny nemá valných zkušeností), možná se pokusí i najíst. Některé Máničky v podobné chvíli sáhnou po chemických prostředcích na zahnání bolesti, některé se vydají metodou tzv. vyprošťováku, což je řešení zdaleka nejhorší, neboť v době odjezdu na další štaci může způsobit opětovnou nepoužitelnost Máničky k bigbítovému konání. Léky také nejsou ideální cestou, i když totiž Mánička vyprošťovák nepožije, další alkohol do sebe vpraví po příjezdu na místo tancovačky, což je proces zautomatizovaný a v podstatě neměnný, tento pak v kombinaci s léky své účinky znásobí.
Hrát s kocovinou je řehole hraničící s mučením. Odposlechové bedny najednou šíleně řvou, kvílení kytar se zarývá do už tak dost rozbolavělé šedé kůry mozkové, každá rána na buben působí jako úder pěstí. Samotný výkon Máničky je jejím stavem degradován, neboť tato roztřesenýma rukama marně hledá na kytaře jindy s jistotou předváděné hmaty. Pokusy o zpěv jsou rovněž silně rozporuplné, z vyschlého a ztýraného hrdla leze cosi, co Mánička nedokáže zcela ovládat. Celá zábava se pak smrskne do jediného bodu, na který se Mánička upíná – přežít, schoulit se do dodávky a nechat se odvézt domů, tam potom spát a spát a spát...
Jak už bylo rovněž řečeno v minulém článku, Máničky, které bigbít dělají dlouho a myslí to s ním alespoň trochu vážně, naučí se postupem času kocovině vyhýbat. Je totiž známou pravdou, že nad alkoholem zvítězit nelze, Máničky se tedy snaží uhrát alespoň důstojnou remízu.

„Mě je blbě,“ je věta, kterou Máničky při srazu na další štaci slýchají od svých kolegyň častěji než by jste předpokládali. Pomineme-li obvyklé výlevy souborových hypochondrů, je toto konstatování přiznáním pijatiky z předchozí zábavy.
„Neboj, až tam přijedem, dáš pivo a ono se to srovná...“ je tradiční odpověď, která se zhruba o hodinu později promění i ve skutkovou podstatu. Pomyslný kruh se tím uzavře a dotyčné Máničce pak už pomůže jen další den, kdy se hrát nejede a tato ho tak bude moci protrpět v posteli.

středa 13. července 2016

Máničky a alkohol


Nějakej kluk se mě jednou zeptal: „Lemmy, máš někdy kocovinmu?“ 
A já mu odpověděl: „Abys měl kocovinu, musíš přestat pít.“
Lemmy Kilmister

Alkohol je nedílnou součástí bigbítové subkultury jako takové – pod vlivem alkoholu spousta Mániček na tancovačkách hraje, popíjení se Máničky oddávají po ukončení zábavy, opíjí se většina publika a nezřídka i pořadatelé. Jakkoli toto konstatování může působit hrůzostrašně, je to prostý fakt – alkohol je s bigbítem nerozlučně spjat.
Máničky objednávají první piva hned po příjezdu na místo konání zábavy, což je zhruba dvě hodiny před začátkem. Postupem času se, tedy alespoň ty zodpovědnější, naučí s alkoholem do určité míry zacházet a dokážou tak přežít do konce tancovačky v provozuschopném stavu. Opačný případ je totiž malér.
Opilá Mánička je na podiu postrachem svých spoluhráček, neboť se její preludování stává nevyzpytatelným. Jedná-li se o Máničku zpěvačku, nasazuje tato pěvecký part falešně (tedy ještě více falešně než jindy) a v místech, kam vůbec nepatří, navíc není schopna reprodukovat text písně a na jeho vytištěnou formu, ležící před ní, už nedokáže zaostřit. Ostatní Máničky, které jsou pro vystoupení vybaveny mikrofony, aby hlavní zpěv podpořily tzv. vokály, začnou přizvukovat zpěvové lince mnohem více než obvykle, což má jediný cíl – udržet opilou Máničku zpěvačku v alespoň nějakých mantinelech. Je asi jasné, že se to nepodaří skoro nikdy.
Pokud se opijí hráčky na strunné nástroje, tedy Máničky kytaristky nebo basistky, začnou vyrábět neobvyklé množství přehmatů (jakkoli tyto kratochvíle k jejich hře patří), pletou akordy a celá harmonie písně se začne hroutit. Nasadí-li takto indisponovaná Mánička ke kytarovému sólu, zbytek souboru trne v obavách (po několika taktech se ukáže, že v obavách oprávněných), neboť se sólem má Mánička potíže obvykle i ve střízlivém a soustředěném stavu. Spoluhráčky pak už jenom vyděšeně sledují nepřítomný pohled Máničky kytaristky, která si prohlíží svůj nástroj snažíc se tak dopočítat celkového počtu strun na něm natažených. Pokud kapela disponuje dvěma Máničkami kytaristkami, dá se alkoholové opojení jedné z nich řešit jejím vypnutím a vykázáním z podia, kde tato ovšem dokáže natropit možná ještě větší neplechu než na něm.
Největší katastrofou pro hladký průběh vystoupení je omámená Mánička bubenice. Tempa jednotlivých písní, které tato udává, se v těchto chvílích povážlivě mění, často i během jediného kusu, a tzv. přechod či break téměř nikdy neskončí správným nasazením následující rytmické pasáže. Konce písní pak vypadají, jako když se na bicí soupravu vysype pytel brambor.
Společným rysem všech alkoholem omámených Mániček je pocit, že je jejich výkon bezvadný a nadmíru vydařený, kteréžto přesvědčení logicky zbytek souboru mírně řečeno nesdílí. Opilá Mánička cítí se být hvězdou a často nasadí krom falešné interpretace svého partu ještě prvky pódiové show, v tomto stavu inovované o vrávorání, vrážení do ostatních spoluhráček a v případech nejhorších i o pády. Dochází pak tedy ke sporům, kdy opilá Mánička po zábavě svůj výkon zuřivě obhajuje a výtky ostatních Mániček shledává nesmyslnými. Jako důkaz mohou v tomto okamžiku posloužit nahrávky z mixážního pultu, za jejich absence se mnohdy indisponovanou Máničku o nevalné kvalitě jejího výkonu přesvědčit nepodaří.
Zvláštní kapitolou s alkoholem spojenou je konec zábavy, tedy chvíle, kdy by Máničky měly zabalit a naložit aparát, v ideálním případě se pak vydat k domovu. V těchto okamžicích nezřídka propadnou neřízené konzumaci i Máničky zodpovědné, aparát tak stojí netknut v herní poloze, zatímco Máničky houfně okupují nálevní pult jsouc peskovány několika řidičkami, které s nimi tuto chvíli sdílet nemohou. Aparát je nakonec sbalen právě Máničkami řidičkami, trvá to samozřejmě podstatně déle, tyto pak celou cestu domů buď zarytě mlčí nebo nadávají obveseleným spoluhráčkám, kterým je jejich hartusení zpravidla úplně fuk. Před další štací dochází k improvizované schůzi na téma Vliv alkoholu na hladký průběh zábavy, v jejím průběhu dojde k dalším výčitkám, následně pak omluvám a slibům. Je asi zbytečné podotýkat, že sliby jsou to plané a celá situace se v horizontu několika příštích zábav opakuje.
Alkohol k bigbítu prostě patří a je pouze na Máničkách, zda-li se naučí jeho účinku využívat (např. k zahnání trémy) a zacházet s ním v míře rozumné. Opačné případy vedou k  personálním změnám, případně rozpadům bigbítových souborů. Máničky totiž jsou, ostatně stejně jako jiné živočišné druhy, figury k pokušení náchylné a bytosti podobným svodům snadno podléhající. Většina historek z bigbítu, které se pak roky dávájí k lepšímu, začíná právě tím prvním pivem vypitým po příjezdu na tancovačku...

Pokud si představíte povídání o Máničkách jako knížku, vězte, že by mohla pojednávat pouze o alkoholu a i v tomhle případě by byla stejně objemná, ne-li objemnější, než Máničky v podobě současné. Z vlastní zkušenosti vím, že opilost výkonu na podiu skutečně příliš nepomáhá, stejně tak považuji za liché tvrzení, že „je to vlastně jedno, lidi jsou taky našrot a tak si toho nevšimnou“ – všimnou. A protože Máničky dělají bigbít také pro to, aby za něj byly chváleny, neřkuli obdivovány, ostuda ztropená vlivem přílišné intoxikace je jaksi v rozporu s podstatou jejich konání. I přesto se tak ovšem děje měrou vrchovatou a s železnou pravidelností.

středa 6. července 2016

Máničky a pýcha


Staré lidové rčení praví, že pýcha předchází pád, případy některých Mániček ale daleko lépe vystihuje přísloví jiné – Hloupost a pýcha na jednom dřevě rostou... Stejně jako u většiny jiných živočišných druhů, vyskytují se i v řadách Mániček jedinci přehnaně pyšní, jejichž nezvladatelné ego působí ostatním Máničkám v souboru mnohdy nemalé potíže.
Pyšná Mánička má totiž ve své namyšlenosti tendenci svůj um, který je často sám o sobě diskutabilní, poněkud přeceňovat. Sama sebe tak staví do pozice nepostradatelného článku souboru, bez nějž by na tancovačku nikdo nepřišel, neboť právě ona je tou hvězdou, která publikum táhne, a pouze vlivem jejích výkonů ženy okouzlením umdlévají a muži propadají závisti a žárlivosti.
Bohužel, svůj narcistický postoj prezentuje pyšná Mánička nejen před zbytkem kapely, ale i před diváky, kterým dává náležitě a bezostyšně najevo, o kolik stupňů pomyslného žebříčku celebrit je převyšuje. Někteří diváci přecházejí podobné výlevy s úsměvem, většinu to ale, a celkem po právu, popudí, takže se ostatní Máničky ve své oblíbené restauraci dočkají reakcí typu „Proč je váš zpěvák takovej debil?“ nebo „Šel bych na vás, ale na toho vola se koukat nebudu.“ A jakkoli dobrý je výkon pyšné Máničky na podiu, v očích publika je už napořád degradován jejím buranstvím.
Ostatním Máničkám samozřejmě podobné manýry vadí, neboť vrhají negativní světlo i na ně. Snaží se tedy pyšné Máničce domluvit a její namyšlenost alespoň trochu usměrnit, což je ovšem snaha zbytečná, neboť pyšná Mánička vůbec nechápe podstatu konverzace a pokud se náhodou dovtípí, odbude kolegyně konstatováním, že už je prostě taková a dělat s tím nelze v zásadě vůbec nic.
I vztah s pořadateli stává se vlivem pyšné Máničky komplikovanější, tato si totiž většinou klade nesmyslné podmínky vyhrožujíc, že nebudou-li splněny, nevystoupí. Pořadatel tedy buď rovnou pyšnou Máničku inzultuje, nebo její výlevy přetrpí a kapelu už nikdy nepozve, přičemž patřičné (a značně nelichotivé) reference podá i známým a ostatním pořadatelům.
Máničky vědí, že mít v souboru pyšnou kolegyni je potíž a brzy také pochopí marnost jakékoli snahy o „převýchovu“. Vzájemná nevraživost tímto roste a nezřídka skončí odchodem z řad kapely, který buď nahlásí pyšná Mánička, často pod vidinou lepšího angažmá či sólové dráhy, nebo to ostatní Máničky prostě vzdají.
Každopádně, pýcha je Máničkám vlastní stejně jako zbytku populace, vyskytuje se mezi Máničkami v míře hojné a stejně jako v jiných oblastech lidského konání je v podstatě neporazitelná, neboť přichází, dle výše zmíněného rčení, ruku v ruce s hloupostí.

Pyšné Máničky vyžadují po zbytku souboru zvláštní zacházení – straní se tahání beden a stavění aparátu, ty drzejší pak žádají i nazvučení svých propriet, aby neutrpěl jejich hvězdný nástup na scénu. Požadavek na vlastního technika či foto na plakátu kapely pak už jen podtrhuje jejich omyl spočívající ve faktu, že jsou stále Máničkami, které vylezly na podium z garáže a předvádí více či méně zdařilou imitaci slavnějších vzorů, nikoli však Karlem Gottem. On totiž vůl zůstane volem, i kdyby na housle hrál...