Máničky a publikum (4.)

I v dnešním povídání budeme pokračovat ve výčtu charakteristických kategorií diváků a dokončíme přehled těch, jejichž zástupci dokáží Máničkám tak trochu otrávit bigbítové konání. Jsou to následující:

7) Mistři od konkurence

Ač je to téměř k nevíře, bigbítoví bardi z první ligy jsou až na výjimky bytosti relativně normální, nenafoukané a vstřícné. Jak ale sláva při pohybu pomyslným žebříčkem klesá, působí její nedostatek na některé v branži přítomné jedince patrně depresivním dojmem, tito pak mají potřebu sami sebe přesvědčovat o své výjimečnosti. Jde v podstatě o podobný princip, jaký se týká Teoretiků hlav zmíněných v předchozím povídání o Máničkách a publiku – Mistři od konkurence nastoupí na Máničky během pauzy a zahrnou je množstvím informací o své bigbítové kariéře. Zdůrazní, jak už jsou neustálým hraním unaveni a jak jsou rádi, že mohli také jednou vyrazit na bigbít v roli diváků (čím častěji je Máničky v této roli potkávají, tím více trhlin jejich tvrzení získává). Celý monolog nese se v duchu „sestoupil jsem mezi plebs“, korunují ho perly typu „děkuju, že jsem mohl taky jednou poslouchat někoho jinýho než sebe“... Mistři od konkurence žijí v přesvědčení, že jsou výrazně lepší muzikanti než Máničky, Máničky to vidí přesně naopak. Pravda je, jak praví klasik, někde venku... Naštěstí je základna této divácké skupiny poměrně úzká, neboť s většinou konkurence se Máničky vidí rády a tato stejně jako ony ví, kam patří a kde jsou mantinely vesnické bigbítové slávy.

8) Bigbítové Andulky

Všechny předešlé zmíněné kategorie publika mají zastoupení převážně mužské, Andulky jsou však skupinou ryze ženskou. Bigbítová Andulka je stvoření prosté, často ducha mírně mdlého, jehož cílem je na tancovačce svést některou z přítomných Mániček. Tuto snahu však Andulka nevyvíjí v souvislosti s konkrétním souborem, nýbrž jaksi plošně, neboť každý víkend útočí na Máničku z jiného tělesa. Těžko posoudit, zda-li je tato snaha hnána touhou po lásce, nebo se jedná o potřebu doplnit seznam skolených samců z řad preludujících Mániček, konání je to ale často vytrvalé, poněkud otravné a někdy též komické, to když Andulka svádí postupně několik přítomných Mániček útočíc na další z nich po zamítavému postoji té předchozí. I když mají Máničky ženskou část publika ještě raději než tu mužskou, sympatiemi k Andulkám příliš neoplývají (což může být třeba tím, že nechtějí chytit chorobu, kterou Andulce věnoval Jarda od konkurence minulý týden...).

Ani Mistři od konkurence ani Bigbítové Andulky nepatří k nebezpečným kategoriím obecenstva, v některých případech dokážou zástupci obou táborů Máničky dokonce velmi pobavit. Každopádně obě tyto skupiny diváků k bigbítu neodmyslitelně patří a jsou na zábavách k vidění.

Hojně tradovaná historka vypráví o kytaristovi nejmenované kapely, který byl uloven Bigbítovou Andulkou a vedl tuto očekávajíc milostné vzplanutí do šatny, šatna ovšem byla zamčená.

„Co teď ?“ zeptal se kytarista, napůl sám sebe.

„Zpěvák má klíče,“ špitla Andulka...

I dnes můžeme definovat další bigbítovou veličinu, a sice tzv. Potenciál podlehnutí, který vyjadřuje šanci Andulky na svedení některé z Mániček. Vypočítáme ho jednoduchým vzorcem

PP = PM/PA*PSA

kde PP je zmíněný Potenciál podlehnutí, PM je počet Mániček ve vystupujícím tělesu, PA je počet přítomných Bigbítových Andulek a PSA je průměrná hodnota Máničkami spotřebovaného alkoholu udávaná v promilích. Limitní hodnota PP je 1 – tato a všechny hodnoty vyšší znamenají, že některá z Mániček některé z Andulek podlehne...

Čtvrtým dílem povídání o Máničkách a publiku jsme ukončili výčet kategorií obecenstva, které Máničkám jejich bigbítové konání ztěžují. Příště se podíváme na další skupiny diváků, které jsou sice neškodné, ovšem rovněž velmi charakteristické a často se na zábavách vyskytující.

Máničky a publikum (3.)

V minulém povídání o Máničkách jsme probrali tři okruhy publika, z nichž se rekrutují jedinci relativně nebezpeční a extrémně otravní. Dnešní článek přidá do této plejády další množiny diváků od nichž sice žádná hrozba nepřichází, dokáží ale preludujícím Máničkám jejich konání také znepříjemnit. Jsou to:

4) Majitelé jukeboxu

Majitelé jukeboxu se zcela mylně domnívají, že bigbítová kapela je jakýsi přístroj, který po vhození bonbónu vydá zvučný tón dle jejich přání. Neustále bombardují Máničky žádostmi o zahrání rozličných opusů, které se většinou výrazně liší od repertoáru kapely. A tak zatímco Máničky publiku příčetnému rády hudební přání splní a zahrají žádanou píseň, Majitelům jukeboxů marně vysvětlují, že uvedené kusy neumí. Následuje argument „dyk to zahrajete, to neni složitý“, po kterém Máničky už jen hledají možnost úniku z tohoto rozhovoru. Majitelé jukeboxu často podléhají pocitu, že zaplacením vstupného dostalo se jim práva s kapelou plně disponovat a řídit její produkci, na opak často reagují velmi podrážděně.

5) Čerstvá krev

Zástupci této skupiny publika dorazí na zábavu zhruba hodinu před jejím koncem, ať už z nějakého pošahaného principu, že od začátku se nechodí, nebo z kalkulace, že v této chvíli už pořadatel nebude vybírat vstupné. Máničky v době příchodu Čerstvé krve už cca tři hodiny hrají a když za další hodinu zábavu ukončí, vyrojí se Čerstvá krev na parketu s kritikou, že kapela hraje málo a končí brzy. Nejveselejšími hláškami těchto chvil jsou „vy už končíte, vždyť já teď přišel“ a „za tohle vybíráte vstupný?“, což je zejména podařený argument, neboť valná většina Čerstvé krve se svým pozdním příchodem placení vstupného vyhne. Pořadatel uvádí na plakátech oznamujících veřejnosti konání zábavy i čas jejího začátku a jelikož bigbítová tancovačka není VIP večírek, kam se chodí nad ránem, v uvedený čas zábava většinou začne a také pak logicky někdy, zpravidla o čtyři až pět hodin později, končí – příchodem před půlnocí Čerstvá krev možná demonstruje svoje výsadní postavení na poli venkovských celebrit, nikdy ale nejapnou argumentací nedosáhne prodloužení produkce.

6) Teoretici hlav

Teoretici hlav jsou poměrně úzkou skupinou publika. Členové této množiny se rekrutují z řad garážových muzikantů, jejichž vlastní hudební tělesa v podstatě nevystupují a tito pak svůj um prezentují pouze na zkouškách. Obvykle si Teoretik hlav vybere jednu z Mániček kytaristek preludujícího souboru, kterou o pauze zahrne obrovským množstvím informací o špatném zapojení signálového řetězce dotyčné Máničky, zkritizuje zvuk jejího aparátu, popřípadě nadnese nevhodnost Mániččina zesilovače pro daný žánr. Následuje ohromující přehled Teoretikova vybavení, důkladný rozbor parametrů jeho nástrojů a aparátu, v neposlední řádě i výčet nedostatků ve hře Teoretikem oslovené Máničky. Dotyčnou Máničku kytaristku většinou podobná disputace vůbec nezajímá, ráda by pauzu strávila u piva a cigarety, a tak se pouze zeptá, kdy a kde může Teoretikovu kapelu vidět hrát – ve většině případů se dočká odpovědi typu „my zatím jenom zkoušíme, aby jsme to celý vypilovali“, v některých případech pak Teoretik hlav pronese tichou žádost, zda-li by nemohl se svojí kapelou Máničkám předskočit. Do množiny Teoretiků hlav nepatří veřejně aktivní muzikanti, neboť ti v době zábavy také někde hrají a pokud mají volno a náhodou se na Máničky přijdou podívat, neřeší s nimi watty a ohmy jejich zesilovačů.

Z výše uvedeného je jasné, že od v dnešním povídání popsaných skupin obecenstva nehrozí Máničkám žádné nebezpečí, pouze jim občas jejich bigbítové snažení trochu otráví. Zejména Majitelé jukeboxu a Čerstvá krev jsou k vidění na každé zábavě, Máničky si během své kariéry na jejich působení zvyknou a z míry je tak vyvedou pouze extrémně neodbytní zástupci těchto kategorií obecenstva.

             V předchozích článcích o Máničkách a publiku jsme definovali dvě jinde těžko použitelné veličiny - konstantu návštěvnosti a koeficient pitomosti. I dnes si představíme bigbítovou veličinu, a sice  frekvenci repertoárové součinnosti, která udává, jak často jsou schopny Máničky vyhovět přáním Majitelů jukeboxů. Frekvenci repertoárové součinnosti vypočítáme jednoduchým vzorcem

FRS = (PMJ / REP)*PONMJ

kde FRS je zmíněná frekvence repertoárové součinnosti, PMJ je počet Majitelů jukeboxů na zábavě přítomných, REP je počet písní, které má kapela v repertoáru a konečně PONMJ je počet opakovaných návštěv přítomných Majitelů jukeboxu (tato hodnota uvádí, kolikrát už Majitelé jukeboxu produkci Mániček navštívili). Obvyklým výsledkem uvedené rovnice je číslo nižší nebo blížící se 0,1 – hodnota FRS 0,1 udává, že jsou Máničky schopny reflektovat přání Majitelů jukeboxů zhruba v každém desátém případě. Pokud by FRS byla rovna jedné, jednalo by se o absolutní hodnotu této veličiny, při které by Máničky splnily každé přání Majitelů jukeboxu – tato možnost pohybuje se ale pouze v oblasti teorie.

            O dalších skupinách publika, které občas Máničkám lezou na nervy, si povíme zase za týden ve čtvrtém pokračování povídání o Máničkách a publiku.

Máničky a publikum (2.)

V minulém povídání o Máničkách jsme zcela jasně definovali jejich vztah k publiku jako kladný. Máničky skutečně, ostatně jako každý veřejně vystupující artista, publikum milují a berou ho jako gró svého snažení. Tento libý vztah je poněkud narušen, dostaví-li se na tancovačku element rozvratný a rušivý, jedná se zejména o zástupce následujících skupin diváků:

1) Bojovníci

Bojovníci nejsou ani tak fanoušky bigbítu, neboť je jim v podstatě jedno, nacházejí-li se na bigbítové tancovačce nebo třeba diskotéce. Penzum Bojovníků je vždycky obdobné – po požití většího množství omamných prostředků snaží se vyvolat konflikt, nejlépe se sokem slabším, ze kterého se pak pokouší vymlátit duši. Samotný pojem bigbítová zábava jaksi odporuje tomuto druhu činnosti, neboť valná většina diváků jakoukoli agresi za zábavnou nepovažuje, stejně tak to vidí i Máničky. Idiot z kategorie Bojovníků tak dokáže všem ostatním jinak slušně rozjetou tancovačku přinejmenším otrávit.

2) Bořiči

Bořiči jsou diváci na zábavách se poměrně často vyskytující, i jejich konání řídí především vyšší dávka vypitého alkoholu. Klasický Bořič, obdobně jako většina publika, dodá si nejprve odvahu několika sklenicemi oblíbeného truňku, načež vyrazí na parket, v případě Bořiče je ovšem tato dávka vyšší. Zatímco ostatní účastníci zábavy provozují taneční pohyby tak, aby sobě nebo ostatním pokud možno neublížili, Bořiči vyvíjejí, často neúmyslnou, snahu o rozbití vybavení sálu popřípadě pak aparátu přítomného souboru, do kterého padají neschopni ovládnout koordinaci svých pohybů. Stejně jako Bojovníky, ani Bořiče nemají Máničky v oblibě – pokud se totiž Bořiči dílo zdaří, stojí Máničky nemalé finanční prostředky vrátit aparát do původního stavu (popř. pořadatele uvést do původního stavu sál), v některých případech se pak též může napomínaný nebo usměrňovaný Bořič proměnit v Bojovníka.

3) Lezci

Obvyklou náplní činnosti Lezců je snaha dostat se na místa, kde nemají co dělat, zejména na podium. Narozdíl od Bořičů je jejich konání vědomé (i když ho podnítí stejný spouštěč) a vede k němu patrně jistá forma exhibicionismu nebo pocit méněcennosti, kdy přítomný Lezec špatně nese, že kapela je na podiu vidět zatímco on pod podiem nikoli. I Lezcům je často marné vysvětlovat princip rozložení jednotlivých prvků taneční zábavy (tedy že kapela patří na podium a publikum na parket) a někteří z nich mají též tendenci proměnit se po vykázání z nepřístupných oblastí v Bojovníky.

Tyto tři skupiny diváků se vymykají z teze o sympatiích Mániček k publiku, k nim totiž zaujímají Máničky postoj zcela opačný, tedy výhradně nepřátelský až nevraživý. Bohužel, skoro na každé tancovačce se alespoň jeden zástupce některé ze zmíněných skupin ukáže a předvede i svoji charakteristickou show, čemuž se nedá v podstatě nijak předejít, neboť lidská blbost je všudypřítomná a na první pohled těžko rozeznatelná.

Pokud jsme na konci minulého povídání o Máničkách definovali tzv. konstantu návštěvnosti, můžeme v podobném určování veličin pokračovat i dnes a nastínit další, tentokrát tzv. koeficient pitomosti, jehož hodnota se pohybuje obvykle v rozmezí 0,01 až 0,04. Vynásobíme-li uvedeným koeficientem počet účastníků taneční zábavy, výsledkem bude pravděpodobný počet přítomných blbů spadajících do uvedených kategorií publika...

V dnešním článku jsme probrali tři skupiny diváků, které mohou být jak pro Máničky tak pro zbytek publika nebezpečné a Máničky by je ze všeho nejraději na tancovačkách vůbec nevídaly. Existují ovšem i další charakteristické okruhy obecenstva, od nichž sice Máničkám žádné nebezpečí nehrozí, svojí otravností ale mnohdy působí na duševní rovnováhu celého souboru. Povíme si o nich za týden v dalším, už třetím, pokračování stati o Máničkách a publiku.

Máničky a publikum (1.)

Publikum je alfou a omegou veškerého bigbítového konání – pro publikum se Máničky lopotí ve zkušebně, pro publikum vymýšlejí nové písně, pro publikum hrají. A samozřejmě mají publikum rády, stejně tak mají rády jeho kladná hodnocení předvedené show (ta záporná Máničky opomíjejí s konstatováním, že dotyčný kritik je blb a nerozumí tomu).

Když Máničky vyjíždějí na kšeft, trnou v blaženém očekávání, v jakém počtu se diváci sejdou. Po cestě Máničky debatují o faktorech, které mohou kvantitu publika ovlivnit, často zároveň s tím tipují počet diváků na večerní tancovačce. Někdy to samozřejmě vede ke zklamání, to když je účast slabá a ještě k tomu vlažná a netaneční. I tak se ovšem Máničky snaží předvést výkon, za který je i ta hrstka zúčastněných pochválí. Na vrcholu blaha se pak Máničky nacházejí v případech, kdy se dostaví tzv. „plný dům“, parket se naplní s prvním úderem Máničky bubenice a diváci ještě dlouho po doznění posledního tónu vyžadují přídavek.

Spolu s tím, jak pomyslná (a diskutabilní) sláva souboru roste, vídají Máničky na zábavách některé diváky opakovaně. S většinou z nich se postupem času seznámí, pauzy mezi hraním pak občasně tráví v rozhovoru s těmito příznivci – jejich opakovaná účast na bigbítu je neklamnou známkou, že se jim konání Mániček zamlouvá. Takové diváky mají Máničky obzvláště v oblibě a jejich přízně si náležitě považují. Co se bigbítu týče, není pro Máničky nic příjemnějšího, než mezi zvukovou zkouškou a začátkem vystoupení sledovat přicházející publikum, tedy v případě jeho hojnosti, sem tam pak prohodit letmý pozdrav nebo mávnout na někoho z těch známých. Pravým protipólem jsou pak chvíle, kdy se začátek tancovačky nezadržitelně blíží a sál zatím téměř zeje prázdnotou – Máničky snad každou minutu kontrolují hodinky a vzájemně se ujišťují, že se to určitě sejde.

Bigbít se bez publika dělat nedá, ostatně jako jakákoli jiná forma kulturní (či nekulturní) prezentace. Máničky to vědí, považují proto za velké štěstí, že zrovna jejich kapela se hřeje v divácké přízni a chvíle, kdy je tato slabší, snaží se překonat ještě usilovnější snahou jak na podiu, tak mimo něj. Publikum je totiž skutečně alfou a omegou veškerého bigbítového konání.

Každá bigbítová kapela má jiná očekávání co se počtu na zábavu dorazivších diváků týče. U nás v souboru považujeme sedmdesát diváků za návštěvu slušnou, všechny cifry nad sto za návštěvu hezkou a všechny cifry nad sto padesát za návštěvu výbornou. K měření kvantity publika používáme tzv. konstantu návštěvnosti, kterou zpěvák našeho tělesa stanovil na dvasta (ano, přesně v tomto znění) – dostaví-li se tedy na tancovačku sto diváků, definujeme to jako polovinu z dvasta... I podobné kraviny jsou nedílnou součástí bigbítového života...

I když mají Máničky publikum rády a přejí si, aby na tancovačky chodilo v co největším počtu, nacházejí se v řadách diváků i existence, jejichž účast by Máničky klidně oželely, neboť působí rušivě až nebezpečně. Na tyto jedince se blíže podíváme příští týden v druhé části článku Máničky a publikum.

Máničky a proviant

Známé pořekadlo praví: „Mám hlad jako herec.“ Nechme stranou, proč a jak toto rčení vzniklo, zkonstatujme pouze, že herec a muzikant jsou profese příbuzné a tak se tedy toto úsloví dá bez problémů aplikovat i na hudebníky. A u hudebníků bigbítových platí dvojnásobně.

Máničky jedoucí na kšeft opouštějí teplo svých domovů kolem páté hodiny odpolední, aby se stihly na místo večerní štace dopravit, vyložit a postavit aparát, provést zvukovou zkoušku a odehrát čtyř až pěti hodinovou zábavu. V tomto časovém úseku, až na skromné výjimky, nepozřou Máničky ani sousto, čili ke konci zábavy už, slovy klasika, hlady šilhají.

Jakmile Máničky vyprodukují poslední tón a zábava skončí, nastanou spekulace, zda-li večeři (což je samo o sobě označení dosti diskutabilní, vzhledem k tomu, že se tato krmě podává kolem druhé hodiny raní) spocívat hned nebo až po zabalení a naložení beden. Štaci od štace se pořadí zmíněných úkonů liší, nicméně faktem zůstává, že Máničky vyberou jeden ze stolů, který i po tancovačce zůstal použitelný, načež bleskově pozřou pořadatelem nabídnutou dobrotu (vzhledem k velikosti hladu jde o dobrotu téměř ve všech případech).

Tradiční bigbítovou potravou je guláš servírovaný s chlebem a cibulí, Máničky ho během své kariéry ochutnají snad ve všech podobách a myslitelných skupenstvích. Hned v závěsu za gulášem stojí v žebříčku na bigbítu nejčastěji požívaných pochutin klobása či jiná uzenka opečená na grilu. Tuto krmi podávají pořadatelé častěji v letních měsících, kdy se hraje venku a grily zásobují svými produkty i hladové publikum. Nezřídka se také Máničky setkávají s chlebíčky, řízky nebo obloženými talíři.

Jedná-li se o štaci, kde pořadatel večeři nepodává, naskáčou hladové Máničky po zabalení aparátu do dodávky a vydají se hledat nejbližší benzínovou pumpu, kde doslova zplundrují regál s bagetami, ty obzvláště nenažrané jsou schopné dát tuto kratochvíli dvoukolově. Přejedené a unavené pak postávají Máničky u kulatého stolku a debatují nad kávou z automatu o tom, jak se jim před chvíli skončené hraní povedlo a jak jim ostatní soubory nesahají ani po kotníky.

Některé Máničky, snad vlivem trémy, nejsou schopny v den zábavy pozřít v podstatě nic, tato pozdní večeře je tedy jejich prvním pořádným jídlem. Podle toho také jejich přístup k večeři vypadá – i piraňa chová se při jídle kultivovaněji. Množství těmito Máničkami spotřebovaného proviantu je pak dech beroucí – během několika minut zmizí v jejich útrobách solidní rodinný oběd.

Jakkoli by se mohla zdát jednotvárnost bigbítového jídelníčku monotónní a únavná, opak je pravdou – Máničky nepohrdnou v podstatě žádnou nabídnutou stravou a většinu těchto nočních obžerství si užívají. Často lze tedy zaslechnout následující rozhovor:

„Kde hrajeme příští sobotu?“

„Ve Lhotě.“

„Tam se těšim, tam maj výbornej guláš...“

Po dobu trvání mé bigbítové kariéry jsem nad ránem jedl už ledacos, v ojedinělých případech to byly gastronomické omyly, většinou převažovaly pokrmy lahodné (už výše je zmíněn hlavní důvod tohoto pocitu – hlad, nejlepší kuchař). Občas jsme se setkali i s vyloženě precizní přípravou muzikantské večeře, to když nám byla servírována svíčková s knedlíkem nebo steaky se šťouchanými brambory.

Co se guláše týče, vytvořili jsme v souboru dokonce jakousi interní stupnici, podle které je každý vzorek zhodnocen v rozmezí jednoho až deseti bodů, kdy deset je absolutní maximum, neuvěřitelná dobrota, „ráj v hubě“. Nutno podotknout, že nejnižší udělená známka byla trojka (i přesto jsme tuto podivnou tekutinu vydávanou za guláš hladově pozřeli), nejvyšší desítku dostal zatím pouze jeden z gulášů, tmavý a pekelně dobrý vzorek servírovaný vyhládlému tělesu po nedělní velikonoční zábavě v Ledcích. V  hodnocení gulášů jsme celkem zodpovědní, při večeři nad známkou pečlivě uvažujeme a debatujeme, pouze bubeník to laxně odbude konstatováním, že podávaný guláš je sice dobrý, ale jeho táta dělá rozhodně lepší.