středa 28. září 2016

Máničky a zdraví (3.)


I v dnešním povídání budeme pokračovat ve výčtu zdravotních svízelí, které Máničkám bigbítové konání ztěžují (ostatně ztěžují jakoukoli jinou činnost komukoli jinému...).
4) Máničky a zažívací potíže
Snad vlivem nevalné životosprávy, která zahrnuje i množství vypitého piva různých značek a bagety leckdy pochybné minulosti zakoupené na zapadlé benzínce, trpí potížemi se zažíváním čas od času téměř každá Mánička, některým z nich dokonce tuto nepříjemnost přináší tréma, které se ani po letech veřejného vystupování nedokázaly zbavit. Hrát s podobným handicapem je snad ještě horší, než vylézt na podium s horečkou – zažívací potíže s sebou nesou jisté úkony, které nesnesou jakéhokoli odkladu, lze tak občas vidět Máničku, které v potu tváře, jež má barvu čerstvého sněhu, přemlouvá kolegyně, aby už konečně udělaly pauzu. Když se tak stane, Mánička odhazuje svůj nástroj (v této chvíli příliš nedbá na jeho bezpečí) a odbíhá směrem k toaletám. Bigbítovou kulturu a její vyznavače si nesmíme nijak idealizovat – ačkoli jsou toalety v mnoha kulturních zařízeních čisté a vyvoněné, dvě hodiny po začátku zábavy už připomínají smetiště nebo hnojiště, Máničky tak s potížemi zažívacího traktu překonávají ještě odpor k použití WC (což se ale v tuto chvíli příliš odkládat nedá). Existuje zlomek kulturáků, kde mají Máničky kromě šatny za podiem i toaletu, v podobných případech se nevolnost snáší o něco lépe. Každopádně, většina Mániček, když už to musí být, preferuje před průjmem chřipku.
5) Máničky a zrak
I když se na první pohled může zdát, že potíže se zrakem bigbít nezpůsobuje, opak je pravdou – většina kulturních zařízení je špatně větraná a ve většině se kouří (čemuž Máničky notnou měrou přispívají), oblaka dýmu pak dráždí oční sliznice vystupujících Mániček. Ještě horší účinek ovšem mají světla, která Máničky na podium dobrovolně umisťují a která mají za úkol zkrášlit scénu. To se sice děje, skoro vždycky je ale některá lampa nasměrována přímo do očí nějaké Máničky, tato pak trpí nejen během bigbítu, ostré záblesky jí škubou sítnicí ještě druhý den. Některé Máničky proto používají tmavé brýle, které nepříznivé působení světel do určité míry eliminují, na druhou stranu se ale hraní v tomto případě stává obtížnějším.

Když jsem coby kytarista působil v plzeňské kapele Hewer, zažil jsem střevní potíž přímo na podiu v plné parádě. Jeli jsme hrát, alespoň tuším, do Blovic, kde se bigbít konal na betonovém plácku u fotbalového hřiště. Od rána jsem v žaludku neudržel ani suchý rohlík, i přes veškerou snahu vydržel tenhle stav až do večerní zábavy. Nazvučili jsme, po chvíli jsem se vydal hledat toaletu, načež jsem byl pořadateli nasměrován do nějaké ubytovny, která s hřištěm rovněž sousedila. Úroveň sociálních zařízení byla tristní, nebylo ovšem zbytu. Právě ve chvíli, kdy jsem za dveřmi toalety přemýšlel, zda-li by nebylo lepší zemřít, ozvaly se první tóny intra, které oznamovalo příchod kapely na scénu. Zbývala mi necelá minuta... Stihl jsem to, hned po třech písničkách jsem ale zuřivě žádal další pauzu.
Druhý den jsme hráli na festivalu Czech Rock Block v Plasích. Moje útroby se relativně uklidnily, odskákal to ale basista. Na festivalu téhle velikosti nelze dělat pauzy dle libosti, byl tak odkázán na pevnost svých svěračů... Poté, co jsme dohráli a asi po čtvrt hodině basistu nalezli, prohlásil tento, že to bylo nejdelších čtyřicet minut v jeho životě...

Pokračujeme za týden.

 

středa 21. září 2016

Máničky a zdraví (2.)


Minule jsme si řekli o potížích Mániček s hlasovým ústrojím a také jak vypadá kšeft odehraný s horečnatou chorobou. Dnes budeme ve výčtu neduhů pokračovat.
3) Máničky a úrazy
V jedné knize věnující se výuce kytarové hry se píše, že by se kytaristé měli vyhnout skládání uhlí, vrhu koulí a v podstatě veškeré manuální práci vůbec. A je to svatá pravda... Máničky jsou ovšem bytosti nepoučitelné, s oblibou tak berou v den zábavy do ruky šroubováky, vrtáky a dláta, aby si je o několik okamžiků později vrazily do ruky. Je samozřejmostí, že ke zranění dojde vždycky na té části těla, kterou Mánička ke hraní nezbytně potřebuje, většinou tedy právě na pažích, u bubeníků připadají v úvahu ještě dolní končetiny. Po zastavení krvácení začne postižená Mánička sčítat škody a uvažovat, zda-li je večerní tancovačka hratelná, tyto případy se dělí zhruba půl na půl – v polovině případů zatne Mánička zuby, oblepí postiženou oblast a později zakrvácí hmatník kytary. V druhé polovině případů se musí zábava zrušit nebo odehrát bez zraněné Máničky, neboť se tato místo bigbítu odebere na šití.
Další oblastí, kde si Máničky zahrávají s nebezpečím úrazu, je bezesporu sport, který se rovněž s hrou na jakýkoli hudební nástroj příliš nesnáší. I přesto si Máničky až neuvěřitelně často natahují kolení vazy při fotbale, lámou prsty při volejbale, vyhazují klouby při atletice nebo hokeji. I ve sportovním odvětví jsou Máničky velmi vynalézavé a přicházejí na mnoho rozličných způsobů, jak si ublížit.
V neposlední řadě je třeba zmínit chvíle, kdy jsou Máničky samy sobě nebezpečné jaksi z principu vlivem spotřebovaných škodlivých nápojů. Děje se tak na konci zábavy, kdy Máničky balí aparát, přičemž ty více ovlivněné dokážou často přijít s vyloženou kravinou, která pak končí zraněním a dlouhou absencí – jako jeden příklad z mnoha můžeme uvést ježdění na čemkoli, co má kolečka (a budete se divit, casů a kufrů, které jsou tímto prvkem vybaveny, nachází se v arzenálu kapely hned několik). Podobná jízda v podobném stavu končí často kolizí s jinou Máničkou nebo jiným kusem aparátu, fatálnost podobných nehod má široký rejstřík, od několika modřin až po noční návštěvu pohotovosti s ošklivě vypadající ranou vyžadující několik stehů.

Jak je z uvedeného vidět, jsou Máničky náchylné ke zranění stejně jako zbytek populace, na dobře míněné rady nedají a často se zcela zbytečně věnují činnostem, které je pak z bigbítu na nějaký čas vyřadí. Analyzovat poté celou událost je už zhola zbytečné, stejně tak zbytečné jsou  i veškeré sliby Mániček, že se příště podobným činnostem vyhnou – nikdy se tak nestane.

Za zhruba patnáctiletou bigbítovou kariéru už jsem zažil podobných úrazů mnoho. Mohl bych zmínit bubeníka, kterého jsme nabádali, aby nehrál fotbalový turnaj, který jsme večerní zábavou ukončovali – poté, co ho odnesli ze hřiště, jsme ho večer nosili na podium a z podia. Mohl bych zmínit krásný volejbalový blok, při kterém mi smečař soupeře zlomil malíček. Coby mladý, nerozvážný a bigbítu chtivý jsem sádru sundal po dvou týdnech a šel hrát (prst mne bolí dodnes). Mohl bych zmínit stěhování aparátu, při kterém si kytarista souboru utrhl kus prstu o futra, neboť nedokázal jít rovně. Mohl bych zmínit zpěvákovu zánovní motorku a dobře míněné rady typu „nelze na to, vole.“ Mohl bych zmínit... Mohl bych zmínit celou plejádu podobných událostí, všechny mají společné jeden rys – Máničky se při nich vždycky montovali do oborů a činností, kde bylo zranění silně pravděpodobné a nikdy neposlechly ostatní kolegyně, které je před podobným konáním varovaly. Máničky jsou totiž v tomto ohledu skoro všechny stejné – případnému nebezpečí uvěří až v okamžiku, kdy už si hubu rozbily.

O dalších zdravotních strastech souvisejících s bigbítem si povíme za týden.

středa 14. září 2016

Máničky a zdraví (1.)


Ať už to může vlivem minulých povídání působit jakkoli, i Máničky patří mezi obyčejné smrtelníky a stejně jako ostatní jedinci tohoto druhu jsou i ony vystaveny působení povětrnostních vlivů, virových infekcí, nebezpečí úrazu a dalších podobných nepříjemností. Je tedy nasnadě, že čas od času vyrážejí Máničky na kšeft plny různých neduhů. Zrušit hraní je až krajní možností (neboť kšeft je svatý), proto nemocné Máničky trpí (některé tiše, některé velmi hlasitě), ale hrají. Není potřeba příliš podotýkat, že pro svůj víceméně zhýralý životní styl a nezřídka i chatrnost tělesných schránek jsou Máničky pro viry a bakterie poměrně snadným cílem, neboť jejich imunita je dávno bigbítem pošlapána a výrazně oslabena. Následující odstavce se nám tedy pokusí přiblížit, s čím a jak Máničky nejčastěji bojují.
1) Máničky a hlasivky
Hlasové ústrojí je u zpívajících Mániček velmi zatěžovaným orgánem - nejenže je vystaveno pravidelnému několikahodinovému řevu, prováděnému v drtivé většině bez jakéhokoli tréninku či školení, navrch je ještě huntováno množstvím vykouřených cigaret, vypitých nevhodných nápojů a vlastně bigbítovým prostředím obecně, neboť příliš nekuřáckých sálů neexistuje. Přidá-li se k tomuto ještě nachlazení, chřipka nebo zánět dýchacích cest, leze z úst Máničky zpěvačky, jejíž výkon je i v plném zdraví často diskutabilní, cosi mezi chrochtáním a šeptáním teplého vánku. Existuje mnoho babských rad, které ordinují na stržený hlas ledacos, od syrového vejce až po různé zábaly, všechny ale mají jeden společný rys – v podstatě nefungují. Jedinou cestou je tak hlasový klid a prevence skládající se z hlasové hygieny a pravidelného cvičení, přičemž ani jednu z těchto kratochvílí Máničky nepěstují, takže to v případě nemocných hlasivek lidově řečeno „přeřvou“. Tuto techniku používají Máničky až do chvíle, kdy už toho mají hlasivky dost a definitivně vypnou, Máničky jsou poté na několik týdnů odkázány na tužku a papír, přičemž se dušují (v plameně psaných projevech), že přestanou kouřit a budou o hlasivky pečovat. Nepřestanou a nebudou – jen co hlas naskočí, chovají se k němu stejně hrubě jako před tím.
Máničky zpěvačky jsou poměrně vděčnými zákaznicemi v lékárnách – na porouchané hlasivky žádají od lékárníků zázračné elixíry, ti jim doporučují rozličné šumivé kapsle a cucavé tablety, které kromě efektu vyprázdnění Mániččiných peněženek příliš úlevy nepřinášejí. I tak před následujícím víkendem stojí Máničky zpěvačky u pultu lékárny znovu a znovu žádají něco, co už skutečně zabere.
2) Máničky a chřipky, angíny, virózy...
Stejně jako každý jiný člověk, i Máničky snášejí uvedené choroby různě, pokud je to ovšem jen trochu možné, na kšeft vyrazí. Horečka, která jmenované neduhy zpravidla provází, tak ještě zvýší už tak výrazné horko na podiu způsobené světelným parkem kapely. Máničky preludující s podobnou nemocí se tedy potí ještě více než jindy, trsátka a paličky jim padají z rukou, pot jim teče do očí. Hraní pak znepříjemňují další obvyklé projevy těchto chorob – bolest kloubního a svalového aparátu, malátnost, únava. Odehrát v takovém stavu tacovačku není pro radost, ale za trest, takže se Máničky těší, až to všechno skončí a konečně se vyrazí domů.

Kdysi, když jsem působil ve své první kapele, přinesl kytarista zaručený recept na vykřičené hlasivky – svaříme tři dvanáctistupňová piva, půl kila medu a jednu Francovku. Okamžitě jsme tedy recepturu vyzkoušeli a skutečně se zdálo, že pomáhá, byl to ale pouze efekt opilosti, který medicína způsobila. Krom toho, že jsme se druhý den probrali do jedné z nejhorších kocovin, nefungovaly přetažené hlasivky dobře čtrnáct dní.
Pamatuju také, jak jsem vyrážel na bigbít s teplotou 39.4, což byl sám o sobě už prakticky halucinogenní stav. Když jsem pak na místě podpořil spolykané léky dvěma pivy, celé se to proměnilo v jakousi šmouhu, která zmizela až při usnutí. Zapřísahal jsem se, že podobnou volovinu už neudělám a příště se bude muset hraní odpískat. Udělal, neodpískalo se nic...

O dalších nástrahách bigbítového konání s rozličnými neduhy si povíme příští týden.

středa 7. září 2016

Máničky a publikum (5.)


Dnešní statí ukončíme povídání o Máničkách a publiku. Zatímco skupiny obecenstva zmíněné v minulých dílech tohoto malého seriálu byly buď přímo nebezpečné nebo alespoň obtížné, dnešní kategorie jsou zcela neškodné, o to častěji se ale na tancovačkách vyskytují. Jsou to:
9) Hroziči
Hroziči jsou zvláštní skupinou tanečníků rekrutující se zejména z řad fanoušků metalu. Zatímco většina diváků na zábavě tančí ve skupinkách čelem k sobě, snažíc se tak nějak natřásat do rytmu udávaného Máničkami, Hroziči poskakují vždy čelem ke kapele, nejlépe tzv. v první brázdě, přičemž rytmus udávají zdviženou paží, často ještě toto gesto doplní o známého „paroháče“. Celý tanec pak podtrhují mohutné záškuby hlavou, takže dlouhý vlas, který je nezřídka zdobí, zakrývá Hrozičům obličeje. Hroziči jsou vůči svému okolí zcela neškodní, pomineme-li několik ojedinělých případů, kdy se jejich hříva zamotá do ostatních tanečníků nebo strun preludující Máničky.
10) Spáči
I když je diskutabilní, z jakého důvodu vlastně Spáči na zábavy chodí, vyskytují se zástupci této skupiny na každé tancovačce. Svoje síly buď neodhadnou nebo je překračují záměrně, každopádně nad nimi alkohol vítězí poměrně rychle a Spáči skládají hlavu na politou desku stolu, aby zbytek zábavy strávili v mátožném spánku. Spáče je velmi těžké probrat zpět k životu, často se to s koncem zábavy ostatním divákům nepovede a tato nemilá povinnost pak připadá pořadateli.
11) Lovci
Lovci jsou skupinou, která se na zábavě nachází tak trochu omylem, což často potvrdí sami svým odjezdem na nejbližší diskotéku. Lovce vůbec nezajímá, co přítomná kapela předvádí, akce se účastní pouze proto, aby udivovali přítomné slečny svým značkovým oblečením (cena jednoho kusu se často rovná ceně kompletní garderoby všech vystupujících Mániček), vypracovanou muskulaturou a počtem přátel na sociálních sítích. Zejména na ryze vesnických štacích vyzařuje z Lovců zklamání, neboť většina přítomných a patřičně zemitých slečen neodpovídá jejich představám, a tak postávají stranou parketu, upíjejí brčkem nejdražší drink, který lze na zábavě koupit (často je to rum s colou), a vyhlížejí svoje umělohmotné princezny vzhledem připomínající modelky.
12) Lovkyně
I když jsou Lovkyně ženským vydáním Lovců, v některých detailech se od svých mužských kolegů liší. Ne vždycky jsou oblečeny v kvalitní a nákladnou róbu, neboť ženská krása má mnoho rozličných podob, svými přednostmi jsou si ale jisty a od začátku zábavy staví je patřičně na odiv. Snadno mohou propadnout panice – děje se tak v případě, kdy se zábava blíží ke konci a Lovkyně ještě s okázalou nechutí neodmítla dostatečný počet zoufalců žádajících ji o tanec nebo telefonní číslo. Lovkyně se často dostaví na zábavu v doprovodu několika kamarádek, které jí krásou nemohou konkurovat (jakkoli je ženský půvab subjektivním pojmem), hned od začátku tak tímto tahem dokumentujíc, kdo je královnou plesu.
13) Řidiči
Pryč je doba, kdy se za bigbítem cestovalo prostředky hromadné dopravy a po jeho skončení se čekalo na první raní spoje, dnes se většina přespolních diváků dopravuje za bigbítem automobily. Je tedy nasnadě, že určitou část publika pak tvoří řidiči dorazivších vozů, což jsou nevýrazné postavy postávající či posedávající v ústraní, které otráveně usrkávají colu nebo nealkoholické pivo a v podstatě jen čekají, až zábava skončí, oni budou moci naložit do auta své namol zpité kamarády a dopravit je k domovu. Málokterý řidič je schopen chovat se na zábavě tak, jako by neřídil.

Povídání o Máničkách a publiku se nakonec protáhlo na pět článků. Je samozřejmě mnoho diváků, kteří do žádné ze zmíněných skupin nepatří, stejně tak by se ovšem dala nadefinovat i spousta skupin dalších. Máničky si totiž dění pod podiem všímají a mají o svém publiku přehled – jak by také ne, když je publikum tím hlavním motorem ženoucím Máničky k bigbítovému konání.

Otřepaný vtip vypráví, jak se jeden muzikant ptá druhého:
„To ses na tom podiu nebál?“
„Ne. Proč bych měl?“
„Vždyť na tebe všichni hrozili...“