I v dnešním povídání
budeme pokračovat ve výčtu zdravotních svízelí, které Máničkám bigbítové konání
ztěžují (ostatně ztěžují jakoukoli jinou činnost komukoli jinému...).
4) Máničky a zažívací
potíže
Snad vlivem nevalné
životosprávy, která zahrnuje i množství vypitého piva různých značek a bagety
leckdy pochybné minulosti zakoupené na zapadlé benzínce, trpí potížemi se
zažíváním čas od času téměř každá Mánička, některým z nich dokonce tuto
nepříjemnost přináší tréma, které se ani po letech veřejného vystupování
nedokázaly zbavit. Hrát s podobným handicapem je snad ještě horší, než
vylézt na podium s horečkou – zažívací potíže s sebou nesou jisté
úkony, které nesnesou jakéhokoli odkladu, lze tak občas vidět Máničku, které
v potu tváře, jež má barvu čerstvého sněhu, přemlouvá kolegyně, aby už
konečně udělaly pauzu. Když se tak stane, Mánička odhazuje svůj nástroj (v této
chvíli příliš nedbá na jeho bezpečí) a odbíhá směrem k toaletám.
Bigbítovou kulturu a její vyznavače si nesmíme nijak idealizovat – ačkoli jsou
toalety v mnoha kulturních zařízeních čisté a vyvoněné, dvě hodiny po
začátku zábavy už připomínají smetiště nebo hnojiště, Máničky tak
s potížemi zažívacího traktu překonávají ještě odpor k použití WC
(což se ale v tuto chvíli příliš odkládat nedá). Existuje zlomek
kulturáků, kde mají Máničky kromě šatny za podiem i toaletu, v podobných
případech se nevolnost snáší o něco lépe. Každopádně, většina Mániček, když už
to musí být, preferuje před průjmem chřipku.
5) Máničky a zrak
I když se na první pohled
může zdát, že potíže se zrakem bigbít nezpůsobuje, opak je pravdou – většina
kulturních zařízení je špatně větraná a ve většině se kouří (čemuž Máničky
notnou měrou přispívají), oblaka dýmu pak dráždí oční sliznice vystupujících
Mániček. Ještě horší účinek ovšem mají světla, která Máničky na podium
dobrovolně umisťují a která mají za úkol zkrášlit scénu. To se sice děje, skoro
vždycky je ale některá lampa nasměrována přímo do očí nějaké Máničky, tato pak
trpí nejen během bigbítu, ostré záblesky jí škubou sítnicí ještě druhý den.
Některé Máničky proto používají tmavé brýle, které nepříznivé působení světel
do určité míry eliminují, na druhou stranu se ale hraní v tomto případě
stává obtížnějším.
Když jsem coby kytarista
působil v plzeňské kapele Hewer, zažil jsem střevní potíž přímo na podiu
v plné parádě. Jeli jsme hrát, alespoň tuším, do Blovic, kde se bigbít
konal na betonovém plácku u fotbalového hřiště. Od rána jsem v žaludku
neudržel ani suchý rohlík, i přes veškerou snahu vydržel tenhle stav až do
večerní zábavy. Nazvučili jsme, po chvíli jsem se vydal hledat toaletu, načež
jsem byl pořadateli nasměrován do nějaké ubytovny, která s hřištěm rovněž
sousedila. Úroveň sociálních zařízení byla tristní, nebylo ovšem zbytu. Právě
ve chvíli, kdy jsem za dveřmi toalety přemýšlel, zda-li by nebylo lepší zemřít,
ozvaly se první tóny intra, které oznamovalo příchod kapely na scénu. Zbývala
mi necelá minuta... Stihl jsem to, hned po třech písničkách jsem ale zuřivě
žádal další pauzu.
Druhý den jsme hráli na festivalu Czech Rock Block v Plasích. Moje
útroby se relativně uklidnily, odskákal to ale basista. Na festivalu téhle
velikosti nelze dělat pauzy dle libosti, byl tak odkázán na pevnost svých
svěračů... Poté, co jsme dohráli a asi po čtvrt hodině basistu nalezli,
prohlásil tento, že to bylo nejdelších čtyřicet minut v jeho životě...Pokračujeme za týden.
Žádné komentáře:
Okomentovat