Jsou-li Máničky dostatečně
vytrvalé a jejich soubor tak přežije všechny krize, nastřádají postupem času
dostatek vlastních opusů, které na tancovačkách pravidelně obehrávají, některé
z nich už publikum dokonce vyžaduje. Tak tedy začnou Máničky snít o
zaznamenání svých písní na běžně dostupná a šiřitelná média. Tento krok vnímají
jako jakousi definitivu, zvěčnění svých výtvorů, potvrzení toho, že všechna
příkoří, kterými prošly, měla nějaký smysl.
Rozčarování přijde velmi
brzy, to když Máničky zjistí, jakou investici by obnášela návštěva seriózního
nahrávacího studia. Dají tedy hlavy dohromady, přečtou si dva články na
internetu, stáhnou něco nelegálního softwaru a rozhodnou se – natočíme si desku
samy a zadarmo. Nápad je to jistě odvážný, nutno ovšem poznamenat, že technici
a inženýři v nahrávacích studiích nepožadují zmíněné částky pro nic za nic
– nahrávání desky je proces poměrně složitý a časově náročný, na což, kromě
jiného, Máničky záhy přijdou.
Ovládání nahrávacího
počítače chopí se tedy Mánička technicky nejzdatnější, nejlépe ta, který
záznamový software už alespoň jednou v chodu viděla, popřípadě přečetla o
článek více než zbytek souboru. Kde chybí znalosti, nechybí nadšení, Máničky
odhodlaně plní počítač novými a novými zvukovými daty páchajíc při tom snad
všechny chyby, kterých se lze v tomto konání dopustit. Zatím ale stále
podléhají klamnému pocitu, že všechno „jede jak má“ – pořízené stopy vydávají
přibližně ten zvuk, který nahrávaná Mánička při záznamu vyluzovala, navíc je
vždycky po ruce poučka „To opravíme při mixu“ (což je proces, kdy studiový
zvukař všechny nahrané stopy smíchá do poslouchatelného a vyváženého celku, a
také je to proces, který je jednou z nejsložitějších zvukařských
disciplín).
Máničky se vesele plácají
po zádech, vzájemně chválí své výkony a smějí se, jak celý nahrávací byznys
obelstily. Všeobecná euforie vede k tomu, že nazpívat sbory přijdou i
technici a bedňáci, kteří se falší svého projevu netají, ovšem po třech
panácích i oni nabudou potřebného odhodlání.
Když jsou zaznamenány
všechny nástroje a pěvecké party, vymyslí některá z Mániček ještě fór,
který by mohl plánovanou desku otevírat nebo zavírat. Točí se tak ještě zvuky
vylévané vody, opileckého blábolení, pískání, hýkání... Poté, co už ani jednu
Máničku nenapadne nic, co by ještě mohl soubor zaznamenat, prohlásí Máničky
nahrávání za uzavřené, mícháním materiálu pověří onu kolegyni, která
s počítačem celou dobu pracovala, a odeberou se do nálevny, kde vše řádně
oslaví. Zatím stále žijí v představě, že z počítače po smíchání
nahraných zvuků vypadne CD „jako mají Kabáti“, po kterém se hned na první
tancovačce zapráší.
Žádné komentáře:
Okomentovat