Jednoho krásného dne
Máničky skutečně sbalí všechny potřebné propriety a vyrazí do nahrávacího
studia. Chvíle odjezdu má v sobě patřičný nádech slavnosti, Máničky jsou
dobře naloženy, vtipkují a nesnaží se skrývat, jak se na nahrávání těší. Po
příjezdu do studia se halasně přivítají se zvukařem, vyloží všechna fidlátka a
otevřou první lahváče.
Na pokyn zvukaře začne
Mánička bubenice sestavovat bicí soupravu. To sice trvá stejně dlouho jako na
standardním hraní, co se však neúnosně protahuje, je nazvučení postavených
bubnů – zvukař vyčítá Máničkám jejich špatné ladění, neustále obchází soupravu
a tluče tu do toho, tu zas do onoho komponentu nástroje, přičemž stále něco
povoluje nebo utahuje. Když konečně dojde na rozmístění mikrofonů, Máničky si
oddechnou, že už se konečně začne něco dít. Nezačne, tahle fáze trvá snad ještě
déle. A tak uteče dopoledne, aniž by byl zaznamenám jediný tón, načež zvukař
vyhlásí pauzu na oběd.
Po spocívání donesené krmě
dojde ještě k zapojení kytary a zpěvového mikrofonu, aby se měla bubnující
Mánička podle čeho orientovat, a konečně dojde ke spuštění nahrávacího procesu.
„Tak mi něco zahrajte,“
hlesne zvukař a zapne červené tlačítko Record.
Máničky spustí. I když
s vybraným kusem bojují poměrně obstojně (nebo si to alespoň myslí), výraz
zvukařova obličeje se během písně mění z očekávání na zděšení.
„To myslíte vážně?“ zeptá
se zvukař poté, co zazní poslední úder na činel.
„Co je?“ vyhrknou Máničky.
„Vždyť to vypadá, jakoby
jste to hráli poprvý...“
A tak se píseň hraje znovu
a znovu. A znovu. A ještě znovu. Po mnoha pokusech se zvukař jemně otáže
Máničky bubenice, zda-li si je jista, že už to lépe nezahraje.
„Asi ne...“
„Tak další,“ zavelí zvukař,
ještě ale informuje přítomné Máničky, že ho přivedly v omyl zejména
tvrzením, že jsou zvyklé hrát s metronomem a že mají písně náležitě
secvičené. Vylíčí, kolik práce bude mít s editací takto zaznamenaných
bicích stop a rovněž naznačí, že to rozhodně nebude zadarmo.
Rozčarované Máničky se tedy
snaží zaznamenat bubny k dalším opusům, u každé písně to probíhá obdobně,
ke konci dne je jasné, že původně nastolený časový plán dostává vážné trhliny.
V podvečer zvukař seanci ukončí, popřeje úsečně Máničkám dobrou noc a
odebere se k domovu. Deprimované Máničky se přesunou do nejbližší restaurace,
kde se zcela bezostyšně ožerou.
Druhý den probíhá všechno
zhruba stejně, k nervozitě a nezkušenosti se ovšem přidá ještě hrozivá
kocovina z předchozího večera, Mánička bubenice tak drží rytmus ještě o
něco hůře, což přivede zvukaře nejdříve do stavu rozčilení, poté do stavu
smířené rezignace. Znovu zopakuje, že tohle nečekal, znovu nastíní množství
práce s nahranými bubny spojené a poněkud zkonkretizuje cifru, o kterou se
jeho honorář zvýší. Zmatené, unavené a stále ještě trochu opilé Máničky všechno
odsouhlasí. V hlavách se jim honí spousta myšlenek, nejsilnější je ta, že
už by chtěli domů a nejraději by celé natáčení zrušily.
Nezruší. Všechno pokračuje
i další den, kdy je zhruba po poledni zaznamenána poslední bicí stopa. To už je
Máničkám jasné, že všechno nepůjde tak, jak si představovaly, neboť jsou
v této chvíli dosti vzdálené původnímu časovému rozvrhu. Zvukař se
s nimi rozloučí řka, že srovnání bicích bude trvat několik týdnů a že se
ozve. I když Máničky s tak dlouhou pauzou původně nepočítaly, jsou
v podstatě rády, že nemusí do studia hned další den. Naloží fidlátka,
odeberou se k domovu a tam se ve své oblíbené restauraci znovu ožerou...
Ruku na srdce,
instrumentální schopnost málokteré Máničky dosahuje kvalit studiových hráčů.
Spolu s faktem, že jde u většiny z nich o první návštěvu studia, to
způsobí spíše fiasko než sukces. A i když mají pocit, že některou píseň zahrály
docela dobře, zvukař je z tohoto přesvědčení rychle vyvede.
V prvních dnech ve studiu se Máničky naučí mnohé, jde zejména o
averzi ke zvukaři a vyložené nenávisti k metronomu. Jak to ale často bývá,
všechny tyto pocity postupem času zmizí, Máničky si zvukaře oblíbí a metronom
se naučí alespoň tolerovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat