Máničky a Silvestr

Silvestrovské bujaré veselí dělí Máničky na dva tábory. Ten první nechce o bigbítu ani slyšet, neboť nemá poslední den v roce v přílišné oblibě a nejraději tráví tento večer v klidu stran zakouřených sálů a vyhulených reproduktorů. Druhý tábor to vidí opačně – Silvestr shledává jako příležitost k bigbítovému konání, navíc zpravidla dvojnásobně honorovanému.

Silvestrovská zábava má svoje specifika. Obvykle trvá déle, pořadatelé většinou začátek plánují na osmou hodinu večerní, konec pak na druhou nebo třetí hodinu raní – doba, kterou Máničky stráví na podiu, se tak na Silvestra o dvě až tři hodiny prodlouží. Nezbytností takové tancovačky je i zhruba hodinová přestávka mezi půlnocí a jednou hodinou, kdy se publikum vyhrne před sál a za pomoci výbušných výrobků vietnamské provenience snaží se připravit o končetiny, probíhají také přání do nového roku a přijímají se předsevzetí.

Zábavy pořádané poslední večer v roce bývají divoké. Obecnému přesvědčení, že na Silvestra je třeba se řádně opít, podlehnou často i věci neznalí (jak praví klasik: nejhorší je, když začnou pít abstinenti). Ke všeobecné devastaci alkoholem přidává se ještě potřeba ohňostrojů, amatérští pyromani často ventilují svoji vášeň i po půlnoční pauze v prostorách sálu.

O honorářích už zmínka padla. Máničky z kategorie ziskuchtivých mají Silvestra v oblibě právě proto, že běžná taxa za jejich vystoupení násobí se v tento den dvěma (neboť to tak dělá většina souborů i samohrajkářů). Doznívá rovněž čas vánočního obžerství, je tedy skoro jisté, že Máničky během produkce nebudou trpět hlady ani žízní.

Ať už patří Máničky k prvnímu nebo druhému táboru, Silvestr pro ně znamená jistý předěl – první měsíce v roce zažívá bigbít útlum, většina vesnických produkcí obrátí svoji pozornost na hasičské a myslivecké bály. Aby Máničky nezahálely, přijmou předsevzetí, že během nucené pauzy provedou revizi aparátu, nazkouší nové písně, uklidí zkušebnu a dokončí rozdělané nahrávky. Stejně jako u obyčejných smrtelníků zůstanou ale pouze u těch předsevzetí...

Máničky Vám přejí příjemný a klidný vstup do nového roku.

Máničky a Vánoce

I Máničky jsou, ač se to občas nezdá, jistou skupinou lidského druhu, většinu z nich tak Vánoční svátky, stejně jako širokou veřejnost, obejmou a poněkud rozněžní. Narozdíl od obyčejných smrtelníků ovšem bigbít pronásleduje Máničky i o vánočních svátcích. Patrné to může být už na štědrý den – ne že by nějaký šílenec pořádal právě 24. prosince tancovačku, ovšem pod stromkem naleznou v drtivé většině Máničky krom tradičních propriet jako je oblečení a kosmetika také dárečky v podobě nových strun, paliček či trsátek, ty šťastnější pak rovnou nový nástroj.

I když kolují o Máničkách různé zkazky (které toto povídání tak nějak podporuje), přepíná většina Mániček na štědrý den vypínač bigbítového oblouznění do polohy off a chová se víceméně normálně – tráví čas s rodinou, přejídá se cukrovím a řízky, neboť na existenci zlatých vepřů nevěří, a sleduje posté reprízovanou Popelku. Přístup Mániček a většiny populace začne se různit teprve o prvním vánočním svátku. To už se šílenců, kteří pořádají tancovačky, najde docela dost, mnoho bigbítových souborů tedy místo návštěv babiček, strýčků a tetiček naloží aparát a vyrazí na Boží hod hrát.

Mohlo by se zdát, že vánoční tancovačka bude mít jakýsi slavnostní nádech a atmosféru. Pokud tomu tak skutečně je, trvá tento stav zhruba hodinu, poté se všechno vrátí do obvyklých kolejí se všemi klady i zápory bigbítové zábavy. Jedinou změnou oproti běžným standardům je pak snaha tvůrčích souborů poněkud ozvláštnit playlist, takže po Smoke On the Water klidně nasadí Půjdem spolu do Betléma nebo Narodil se Kristus pán.

Zmíněné návštěvy příbuzenstva absolvují Máničky až na Štěpána. Jsou nevyspalé, trpí kocovinou, na chlebíčky a cukrátka nemají chuť, přesto však návštěvám ochraptělým hlasem vyprávějí, jak byla včerejší zábava povedená.

Některé soubory mají tendenci svolat ke konci roku cosi jako firemní večírek nebo výroční schůzi. Máničky se na podobnou trachtaci dostaví vybaveny bločky s poznámkami a návrhy, rovněž velkými plány do příštího roku. Je v podstatě pravidlem, že se podobné seance odehrávají v Máničkami oblíbených nálevnách -jediné, co se tak místo převratných řešení vyřčených otázek dostaví, je stará známá raní kocovina.

Vánoce jsou pro Máničky zvláštním obdobím. Hraje se méně, práce na nových písních nebo nahrávkách v těchto chvílích utichá, radosti i starosti jsou v podstatě všední a obvyklé. Právě o Vánocích se rozdíly mezi Máničkami a širokou veřejností mažou nejvíce a Máničky jsou v tomto čase od zbytku populace téměř k nerozeznání.

Máničky Vám přejí hezké a klidné Vánoce.

Máničky a nahrávání: 9. Kruh se uzavírá

Máničky tedy vydají novou desku, natočenou v profesionálním studiu, a pokřtí ji na zábavě, kam sezvou rozličné hosty (ať už bývalé členy kapely nebo kolegy z kapel jiných). A nestane se vlastně nic...

I když Máničky berou křest desky jako slavnostní událost a předpokládají, že by jejich nový počin mohl znamenat určitý průlom ve vnímání jejich tvorby, nové CD je přijato v podstatě stejně jako to předchozí natočené v obýváku – pořídí si ho pár skutečně nadšených fanoušků, většinu návštěvníků tancovaček zajímá pouze to, na které webové adrese by se deska dala případně stáhnout. Z prostředků investovaných do nahrávání se Máničkám vrátí pouhý zlomek. V dalším běhu bigbítové kapely tak může nastat jeden z následujících případů:

1) Máničky na jakékoli nahrávání zcela zanevřou, neb pochopí, že to valného významu nemá a že desky vydávají víceméně pro sebe. Celá anabáze se tak stane černou dírou na finanční prostředky – pokud se Máničky snaží nahrávat nové desky pravidelně, musí také pravidelně hrát a veškeré finance touto činností získané odkládat stranou, aby je zhruba po dvou letech ona černá díra mohla spolknout.

2) I přesto, že nahrávání dalších desek nemá pro kapelu regionálního významu většího smyslu, nepoleví Máničky v této snaze, dál škudlí skromné prostředky získané hraním v kapelní kasičce a dál, v různé frekvenci, točí nová alba. Nadšení z nahraných písní sice trochu opadne, stačí ale k tomu, aby Máničky ihned po vydání desky začaly plánovat tu další. Co když to bude právě ona, která konečně všechno změní?...

3) Některá z Mániček pronikne do tajů moderních technologií a naučí se pracovat s produkčním softwarem natolik, že je možné další písně nahrát doma. Máničky se tak vrací zpátky do obýváku. I když toto řešení původně zavrhly, kvalita nově zaznamenaného materiálu je přece jen přesvědčí, že tato výrazně levnější cesta by mohla být cestou budoucí. Je jasné, že v domácím prostředí Máničky těžko vyprodukují nahrávku srovnatelnou s počinem studia, po zvládnutí všech nástrah domácího nahrávání jsou ale schopny se kvalitě studiových nahrávek alespoň přiblížit. Věčnou otázkou pak zůstává, zda-li není nahrávka z domácího studia pro potřeby bigbítového souboru zcela dostačující, neboť rádia a příbuzná média produkci Mániček nikdy přehrávat nebudou, internet snese všechno a fanouškům jde především o písně na nahrávce zaznamenané.

Ať už si Máničky zvolí jakoukoli z uvedených možností, jedno je jisté – nahrané CD už s nimi zůstane, vždycky se jím budou moci pochlubit a vždycky bude na jejich polici s disky zaujímat čelní místo. Všimněte si někdy výrazu některé z Mániček, když začne vzpomínat: „Tenkrát, myslím že v roce 2005, když jsme nahrávali...“

Máničky točí desky zejména pro sebe, neboť potřebují nějaký hmatatelný důkaz, že ten bigbít dělat umí. Tímto konáním potěší kromě sebe i úzkou skupinu příznivců, které tvorba souboru skutečně zajímá. Zbytku veřejnosti jsou písně Máničkami složené šumafuk, pokud už zábavu navštíví, vyžaduje zavedené standardy, které zná z rádií a na jejichž refrény si i po deseti pivech vzpomene.

Máničky a nahrávání: 8. Takové to studiové míchání...

Týdny, které následují po ukončení nahrávací fáze, jsou ve znamení netrpělivého očekávání. Studiový zvukař se občas ozve, zpravidla té Máničce, která byla přítomna celému procesu záznamu a ujala se tímto role jakési pseudoproducentky. Postěžuje si, jak je práce s nahraným materiálem náročná, zároveň se ale také pochlubí, jak se s tím statečně pere a že co nevidět pošle nějaké ukázky. Máničky, které na výsledek zvukařova snažení netrpělivě čekají, věnují se zatím dalším úkolům s deskou spojeným.

Za prvé je třeba vymyslet a zrealizovat booklet, tedy onen notýsek, který každé CD obsahuje a kde jsou uvedeny texty jednotlivých písní a jehož přední stranu zdobí zpravidla nějaký obrázek či fotka. V tomto bodě dostanou se zdrženlivé Máničky do konfliktu s těmi, které ovládá ego, ty totiž chtějí mít na přední straně obalu svoji podobiznu (nejraději by samozřejmě byly, kdyby na ní už nefiguroval nikdo další). Ať už je rozhodnuto jakkoli, shodnou se Máničky, že nějaká fotka kapely by v bookletu být měla a krom grafika, který je najat na zpracování této části desky, seženou ještě fotografa, který má onu fotku pořídit. Je domluven sraz a nastíněno, jak by měla fotografie vypadat. V den focení se Máničky sejdou na smluveném místě – ty zdrženlivější přijdou ve stejných džínách, ve kterých k ránu zavírali místní nálevnu, ty zmítané egem a tedy i potencionální slávou si přinesou tašku s oblečením, načež se začnou jednotlivými modely probírat. Fotograf rozmístí světla a blesky, instruuje Máničky a začne konat. Pro Máničky je činnost modelek nezvyklá, mají tedy tendenci se různě pitvořit, některé z nich focení téměř sabotují, ty, které se před začátkem převlékaly z modelu do modelu, se natřásají a nakrucují. Po několika hodinách fotograf prohlásí seanci za uzavřenou. Některé Máničky se odeberou zpět do nálevny, některé truchlí, neboť chvíle, kdy si připadaly slavnými, právě skončila.

Druhou věcí, kterou je třeba připravit a dodat grafikovi, je textová složka bookletu čítající jak texty písní, tak i poděkování, seznam hrajících i nehrajících Mániček, také informace o studiu, kde deska vznikla. Tento úkol padne většinou na bedra Máničce, která zmíněné písně otextovala. Ta pak při revizi textů trne, zda-li její kolegyně ve studiu nazpívala texty skutečně tak, jak byly napsány. Většinou se ukáže, že ne zcela, to už je ale booklet hotový a měnit jej nelze.

Konečně přijde den, kdy zvukař zavolá, že přes internetové úložiště poslal „pár smíchaných songů“. Máničky okamžitě zanechají jakékoli rozdělané činnosti (ano, jakékoli...), vyhledají nejbližší počítač a dychtivě stahují. Ačkoli trvá stažení poslaných písní několik minut, zdá se tato doba býti nekonečnou. A pak se z Mániček stanou kritičky...

Přestože poslané nahrávky hrají výborně, najdou v nich Máničky během několika hodin mnoho nedostatků – ve čtvrtém taktu první písně je málo činelu, kytara ve druhém sóle nezní dobře, měla by znít jako v sóle prvním, sborový zpěv v refrénu je moc potichu, sborový zpěv v jiném refrénu je moc nahlas, sborový zpěv v posledním refrénu by raději vůbec neměl být... Málo basů, málo výšek, málo středů... Moc basů, moc výšek, moc středů...

Zvukař všechny připomínky vyslechne (myslí si samozřejmě svoje a nejsou to právě lichotivé teze), načež začne mixy opravovat. I to trvá poměrně dlouho, neboť Máničky neustále hudrají a chtějí něco měnit. Nakonec zvukař práskne do stolu a poté se s Máničkami domluví, že takhle už to prostě zůstane. Opatří ještě písně technickými nezbytnostmi (jako třeba jejich názvy, které potom svítí na displayích přehrávačů) a odešle desku do lisovny.

Čekání na výlisky nového cédéčka je ještě trýznivější, než bylo čekání na vyhotovení mixu. Když se zvukař ozve, že „už to přišlo z lisu“, zanechá opět některá z Mániček jakékoli rozdělané činnosti (ano, jakékoli...), skočí do auta a jede pro krabice, kde jsou nová cédéčka úhledně poskládána. Jsou přesně taková, jaká si je Máničky vysnily. Voní... A když je Máničky zastrčí do přehrávače, hraje to „jako kráva“...

Samozřejmě si velmi dobře vybavuji chvíli, kdy jsem stahoval první mix několika písní z prvního studiového alba. Těch pár wavek jsem pak přehrával pořád dokola, nemoha se nabažit toho, co s námi zvukař na nahrávce vyvedl.

Mohlo by se zdát, že s dalšími deskami se tohle nadšení zmírní, popřípadě zcela zmizí. Není to tak – každou další desku provázelo stejně mučivé čekání, až to zvukař konečně smíchá, každou další desku jsem pak několik dní poslouchal pořád dokola, nadšený ze záznamu (na čemž měl zvukař daleko větší podíl než my). Ať už si totiž podobné CD pořídí jeden člověk nebo několik set, pořád je to pro většinu Mániček něco, co už jim nikdo nevezme, co už mají napořád.