Máničky a nahrávání: 8. Takové to studiové míchání...

Týdny, které následují po ukončení nahrávací fáze, jsou ve znamení netrpělivého očekávání. Studiový zvukař se občas ozve, zpravidla té Máničce, která byla přítomna celému procesu záznamu a ujala se tímto role jakési pseudoproducentky. Postěžuje si, jak je práce s nahraným materiálem náročná, zároveň se ale také pochlubí, jak se s tím statečně pere a že co nevidět pošle nějaké ukázky. Máničky, které na výsledek zvukařova snažení netrpělivě čekají, věnují se zatím dalším úkolům s deskou spojeným.

Za prvé je třeba vymyslet a zrealizovat booklet, tedy onen notýsek, který každé CD obsahuje a kde jsou uvedeny texty jednotlivých písní a jehož přední stranu zdobí zpravidla nějaký obrázek či fotka. V tomto bodě dostanou se zdrženlivé Máničky do konfliktu s těmi, které ovládá ego, ty totiž chtějí mít na přední straně obalu svoji podobiznu (nejraději by samozřejmě byly, kdyby na ní už nefiguroval nikdo další). Ať už je rozhodnuto jakkoli, shodnou se Máničky, že nějaká fotka kapely by v bookletu být měla a krom grafika, který je najat na zpracování této části desky, seženou ještě fotografa, který má onu fotku pořídit. Je domluven sraz a nastíněno, jak by měla fotografie vypadat. V den focení se Máničky sejdou na smluveném místě – ty zdrženlivější přijdou ve stejných džínách, ve kterých k ránu zavírali místní nálevnu, ty zmítané egem a tedy i potencionální slávou si přinesou tašku s oblečením, načež se začnou jednotlivými modely probírat. Fotograf rozmístí světla a blesky, instruuje Máničky a začne konat. Pro Máničky je činnost modelek nezvyklá, mají tedy tendenci se různě pitvořit, některé z nich focení téměř sabotují, ty, které se před začátkem převlékaly z modelu do modelu, se natřásají a nakrucují. Po několika hodinách fotograf prohlásí seanci za uzavřenou. Některé Máničky se odeberou zpět do nálevny, některé truchlí, neboť chvíle, kdy si připadaly slavnými, právě skončila.

Druhou věcí, kterou je třeba připravit a dodat grafikovi, je textová složka bookletu čítající jak texty písní, tak i poděkování, seznam hrajících i nehrajících Mániček, také informace o studiu, kde deska vznikla. Tento úkol padne většinou na bedra Máničce, která zmíněné písně otextovala. Ta pak při revizi textů trne, zda-li její kolegyně ve studiu nazpívala texty skutečně tak, jak byly napsány. Většinou se ukáže, že ne zcela, to už je ale booklet hotový a měnit jej nelze.

Konečně přijde den, kdy zvukař zavolá, že přes internetové úložiště poslal „pár smíchaných songů“. Máničky okamžitě zanechají jakékoli rozdělané činnosti (ano, jakékoli...), vyhledají nejbližší počítač a dychtivě stahují. Ačkoli trvá stažení poslaných písní několik minut, zdá se tato doba býti nekonečnou. A pak se z Mániček stanou kritičky...

Přestože poslané nahrávky hrají výborně, najdou v nich Máničky během několika hodin mnoho nedostatků – ve čtvrtém taktu první písně je málo činelu, kytara ve druhém sóle nezní dobře, měla by znít jako v sóle prvním, sborový zpěv v refrénu je moc potichu, sborový zpěv v jiném refrénu je moc nahlas, sborový zpěv v posledním refrénu by raději vůbec neměl být... Málo basů, málo výšek, málo středů... Moc basů, moc výšek, moc středů...

Zvukař všechny připomínky vyslechne (myslí si samozřejmě svoje a nejsou to právě lichotivé teze), načež začne mixy opravovat. I to trvá poměrně dlouho, neboť Máničky neustále hudrají a chtějí něco měnit. Nakonec zvukař práskne do stolu a poté se s Máničkami domluví, že takhle už to prostě zůstane. Opatří ještě písně technickými nezbytnostmi (jako třeba jejich názvy, které potom svítí na displayích přehrávačů) a odešle desku do lisovny.

Čekání na výlisky nového cédéčka je ještě trýznivější, než bylo čekání na vyhotovení mixu. Když se zvukař ozve, že „už to přišlo z lisu“, zanechá opět některá z Mániček jakékoli rozdělané činnosti (ano, jakékoli...), skočí do auta a jede pro krabice, kde jsou nová cédéčka úhledně poskládána. Jsou přesně taková, jaká si je Máničky vysnily. Voní... A když je Máničky zastrčí do přehrávače, hraje to „jako kráva“...

Samozřejmě si velmi dobře vybavuji chvíli, kdy jsem stahoval první mix několika písní z prvního studiového alba. Těch pár wavek jsem pak přehrával pořád dokola, nemoha se nabažit toho, co s námi zvukař na nahrávce vyvedl.

Mohlo by se zdát, že s dalšími deskami se tohle nadšení zmírní, popřípadě zcela zmizí. Není to tak – každou další desku provázelo stejně mučivé čekání, až to zvukař konečně smíchá, každou další desku jsem pak několik dní poslouchal pořád dokola, nadšený ze záznamu (na čemž měl zvukař daleko větší podíl než my). Ať už si totiž podobné CD pořídí jeden člověk nebo několik set, pořád je to pro většinu Mániček něco, co už jim nikdo nevezme, co už mají napořád.