Máničky a ženy (3.) - Ženy nebezpečné

V podstatě by se dalo celé téma dnešního povídání lakonicky shrnout tvrzením, že nebezpečnou ženou je pro Máničku každá žena vyjma její vlastní. I když je to řečeno lapidárně, není to tak daleko od pravdy...

Málokterá Mánička zůstává vůči přízni fanynek lhostejná, některé si dokonce stěžují, že za jinými členy souboru ohlíží se fanynek více než za nimi. I když jde často jen o jakousi hru, která s bigítem začíná i končí a která nemá žádných fyzických ani duševních následků, výjimky potvrzující pravidlo existují. Zejména manželky Mániček rekrutující se z řad bývalých fanynek nesou tento fakt s nelibostí, neboť si číhající nebezpečí dobře uvědomují.

O zábavových Andulkách už byla řeč v jednom z minulých dílů Mániček. Tato individua vyskytují se téměř na každé tancovačce, kde se snaží svést kohokoli z přítomného souboru, přičemž jim nezáleží ani na věku, ani na stavu, často se zdá, že ani na pohlaví... Zábavové Andulky jsou nebezpečné pouze z hlediska okamžitého hříchu, jejich zájem o Máničky končí s odjezdem souboru, o dva týdny později pak začíná opět, to už ale s příjezdem souboru nového a týká se tedy zcela jiných Mániček.

Bigbít je ovšem plný sličných žen, které mezi Andulky nepatří a které jsou s každým vypitým pivem ještě krásnější. V těchto případech už nehrozí pouze nebezpečí momentálního selhání, celá anabáze může přerůst ve vážnou komplikaci Mániččina současného vztahu, nezřídka pak v rozchod nebo rozvod (čímž se může celý kolotoč nastartovat znovu).

Velmi zvláštní kategorií komplikací souvisejících s ženami jsou pro Máničky manželky a ženy ostatních Mániček. Ano, i když ne často, i takové propletence vznikají. Ty už pak nelikvidují jen milostné vztahy zúčastněných, nýbrž i kapelu jako takovou. Zlaté pravidlo tedy praví, že na manželky a přítelkyně spoluhráček se nesahá i kdyby hrom bil.

V podstatě už pak ani nemá smysl zmiňovat případ, kdy je žena přijata do kapely, je celkem jedno, na jaký post. Dříve či později se do ní některá z Mániček zamiluje, velmi často hned dvě nebo tři najednou. Řešení v takových případech prostě neexistuje, končí to pouze rozpadem kapely, odchodem ženy z jejích řad nebo odchodem zamilovaných Mániček.

Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že jsou ženy rozkladným faktorem bigbítu. Není tomu tak, je to opačně – ženy jsou hnacím motorem všech Mániček, jejich múzami i prokletím, na které ve svých písních nadávají. Bez žen by mnohé bigbítové kapely vůbec nevznikly, stejně tak jako mnohé hity znějící víkend co víkend českým venkovem. Akorát občas běh událostí poněkud komplikují...

Hrál jsem kdysi v kapele, jejímiž členkami byly hned dvě ženy. Odstavec o ženách v souboru mohu tedy potvrdit z vlastní zkušenosti – do zmíněných dam se neustále někdo zamilovával, byl jimi krutě odmilován, psal pak nenávistné písně o zhrzené a nepochopené lásce. Některé Máničky zase zamilování pouze předstíraly aby dosáhly intimního kontaktu, což pak nesly nelibě obě členky kapely. I když tedy bude můj názor pro různé feministky těžko uchopitelný a i když jsem vyznavačem rovnoprávnosti mezi pohlavími, tvrdím, že do bigbítové kapely žena nepatří ať už hraje jakkoli dobře. V budoucnu to totiž nic dobrého nepřinese... 

Máničky a ženy (2.) - Manželky a přítelkyně

I když jsou Máničky bytosti zvláštní, určité rysy běžného modelu chování v nich zůstávají – i Máničkám není dobře samotným, touha pojmout sobě choť či přítelkyni je u nich tedy stejně obvyklá, jako u zbytku mužské populace.
Je nasnadě, že bigbít není zrovna činností, která by vnášela do vztahu klid a romantiku. I když v ojedinělých případech trojúhelník Mánička – žena – bigbít funguje, většinou je spíše jablkem sváru. Je třeba si uvědomit, že Mánička je téměř každý víkend na tancovačce, jakékoli jiné kulturní vyžití v tento čas tedy odpadá. A jen málo žen shledává zábavným sobotu co sobotu poslouchat stejný kravál, odrážet identické návrhy opilců  a k ránu tahat společensky unavenou Máničku k domovu.
Manželky a přítelkyně Mániček to nemají jednoduché. Mánička totiž podřizuje bigbítu v podstatě všechno. Kromě zmíněných víkendů je to například dovolená – pokud už k nějaké dojde, vyráží se na ni v neděli, po bigbítu, přičemž následující pátek ráno už Mánička žene svoji polovičku k domovu, neboť večer vyráží na další štaci.
Víkendy to ovšem nekončí. Bigbítová kapela vyžaduje spoustu Mániččina času i během týdne, takže tato mizí na zkoušky, na brigádu do zkušebny nebo na schůzi do nálevny. Pokud Máničky nastoupí do studia, aby nahrály desku, je po celý čas natáčení Mánička v kruhu rodinném nepoužitelná.
Velkou nelibost vzbuzuje u manželek a přítelkyň Mániček přízeň jiných žen obdivujících je během tancovačky. Je to sice logické, avšak nevyhnutelné, a jakkoli je vztah Máničky a jejího protějšku pevný, fanynky z bigbítu jsou pro něj neustálou hrozbou. Nutno podotknout, že často hrozbou oprávněnou...
V mnoha případech pojme Mánička za choť právě fanynku, kterou každý víkend vídává pod podiem a kterou po několika měsících mlsného okukování konečně sbalí. Často to vede k přerodu fanynky k zásadní odpůrkyni bigbítu, neboť si je plně vědoma všech úskalí, která bigbít do jejího vztahu s Máničkou přináší.
Vztahy Mániček se rozpadají o něco častěji, než je obvyklé. Většinou za to mohou právě Máničky – ať už podlehnout svodům s bigbítem spojeným nebo jsou prostě oddány svému konání tak, že to jejich polovička nevydrží. Co se bigbítu týče, neznají totiž Máničky kompromisů, a právě proto to mají jejich manželky a přítelkyně tak složité.

Naštěstí jsem nikdy nezažil ono tradiční ultimátum „buď já, nebo bigbít“, znám ho tedy pouze zprostředkovaně, jeho výskyt je ale častější, než by se zdálo. Sám vlastně nevím, jak a zda-li bych podobnou situaci řešil. Bigbít je totiž pro Máničku ženou i přítelkyní, nemůže ho jen tak nechat jít...

 

Máničky a ženy (1.)

 Mám rád holky. To je jediný důvod, proč dělám muziku. Zjistil jsem, že když máte kytaru, tak se prostě začnou samy svlíkat. A když na ni ještě umíte hrát, svlíkají se o dost rychleji.

Lemmy Kilmister

V mnoha předešlých povídáních o Máničkách jsme nastínili různé důvody, proč se vlastně Máničky bigbítu věnují. Zapomeňte na ně. Jediným důvodem, proč jsou Máničky ochotny snášet příkoří s bigbítem spojená, jsou ženy. Ano, bytosti mnohdy méně křehké, než se o nich vypráví, bytosti často vrtkavé, někdy proradné, každopádně bytosti, kvůli kterým berou Máničky do ruky kytaru a učí se první akordy. To, co je v bigbítovém snažení žene kupředu, je totiž potencionální přízeň žen.

Ne že by snad pro většinu Mániček bylo těžké dosíci zmíněné přízně jinak, je ovšem dokázáno (a sám velký Lemmy to úvodním citátem shrnul), že s kytarou na krku a metr nad publikem lze takto konat snáze. Ostatně i mužská část publika často vyráží na tancovačku právě z tohoto důvodu, kouzlo bigbítu a spotřebovaného alkoholu totiž dokáže zakrýt nejeden nedostatek.

Máničky hrají primárně pro ženy (pokud tvrdí opak, nevěřte jim), skládají písně o ženách a pro ženy a chtějí, aby se ženám jejich písně líbily, aby je dojaly, rozveselily nebo pobavily. Chtějí, aby si s nimi tančící ženy prozpěvovaly, zbožně na ně hleděly a pokud možno umdlévaly při jejich sólech. Proto Máničky preferují zábavy, kde je ženská část publika procentuelně vyšší. Má to i praktické důvody – ženy se většinou neperou (výjimky jsou ovšem dosti brutální), nemají snahu bořit Máničkám aparát a téměř nikdy se neopijí do té míry, že by aparát jakkoli znečistily, což se u mužské části diváctva zřídka stává. A vždycky je šance, že se některá z přítomných žen do některé Máničky neodkladně zamiluje.

I Máničky autorky považují ženy za svoji hlavní inspiraci. Pokud ženu mají a nemají ji dlouho, píší písně zamilované, jež danou ženu zcela nekriticky velebí. Pokud ženu mají déle, píší písně o stereotypu a nesplněných touhách. A pokud je žena opustí, píší písně o zradě a zlomených srdcích – toto období je nejvíce plodné, drtivá většina takto vzniklých písní je klišovitá a poměrně hloupá.

Z uvedeného je patrné, že kol žen se vlastně celý bigbít točí a bez žen by nemohl existovat. Vyvstává tedy otázka, zda-li to nakonec nebyly právě ženy, které bigbít vymyslely...

Máničky a ženy je téma natolik bohaté, že se s ním setkáme i v příštím povídání.

Máničky a pořadatelé (2.)

Nyní už víme, že pořadatel je v zásadě alfou a omegou bigbítového dění, jehož prostřednictvím se Máničky dostávají ke všem kratochvílím, které z bigbítu plynou. Minule jsme sice načrtli několik skupin, ze kterých se pořadatelé rekrutují, je ovšem třeba podotknout, že jediné, na čem skutečně záleží, je zda-li pořadatel plní svoji funkci, tedy zda-li toho pořadatele dělá dobře.

Příklad dobrého pořadatele:

Pořadatel zavolá Máničce manažerce půl roku až rok před plánovanou zábavou. Nadnese termín, který předem zkontroloval na webových stránkách kapely, i tak má ale v záloze ještě několik termínů náhradních. Dohodne se s Máničkou manažerkou na podmínkách spolupráce, pokud zve bigbítový soubor poprvé, zpravidla se i sejdou přímo na místě, kde pořadatel ukáže Máničkám vše potřebné.

Dobrý pořadatel žádá o plakáty zhruba měsíc před zábavou. Poté, co mu je Máničky doručí (ať už osobně nebo např. poštou), vylepí je v širokém okolí a to v několika kolech, tedy tak, aby po určitém čase nahradil plakáty, které strhali vandalové nebo přelepila konkurence. Stejně usilovně propaguje dobrý pořadatel akci na internetu, popřípadě v rádiu. Několik dní před zábavou pak pořadatel zavolá znovu a ověří si již domluvený čas příjezdu bigbítového souboru.

Když kapela v den zábavy dorazí na místo, sál je příjemně vytopen, elektrický přívod natažen, bar je připraven zachránit vyprahlé Máničky. Pořadatel je pak po celou dobu tancovačky střízliv, bdí nad všeobecnou spokojeností a eliminuje případné problémy, nad ránem pak poskytne unaveným Máničkám proviant a taktéž jim vyplatí částku smluvenou za jejich produkci.

Příklad špatného pořadatele:

Pořadatel volá ve středu Máničce manažerce, zda-li by v sobotu kapela nepřijela hrát. Je nepříjemně rozladěn z toho, že Máničky na sobotu už kšeft mají, nakonec ale vytáhne ještě dva týdny vzdálený termín, na kterém se s Máničkami domluví. Na otázky ohledně elektrického přívodu odvětí, že je všechno v pohodě, protože minulý víkend u něj hrál Jarda ze Lhoty a jističe to vydržely (teprve posléze se zjistí, že Jarda jezdí v sestavě 1x Jarda + 1x klávesy...). Stejně otevřená zůstane i otázka honoráře, kterou pořadatel odbude notickou „uvidíme, jak to dopadne.“ Dále pořadatel uvede, že plakáty udělá vlastní. Když mu Mánička manažerka klade na srdce, že kapela potřebuje do sálu minimálně dvě hodiny před začátkem zábavy, nevidí v tom problém, podle svých slov je v podniku pořád.

Týden před zábavou volá pořadatel znovu s dotazem, kde tedy jsou ty plakáty. Mánička manažerka mu udiveně vysvětluje, že nahlásil plakáty vlastní, načež ale stejně sedne do auta a plakáty pořadateli odveze.

Je jasné, že po cestě na podobnou štaci nevidí Máničky plakát ani jeden. Když dorazí na místo, sál je zavřený a po pořadateli není ani stopy, telefon nezvedá. Zhruba za půl hodiny se pořadatel konečně objeví – s omluvou, že se včera nehorázně ožral, odemkne sál, načež jde zatopit. Máničky stěhují aparát na neuklizené a zmrzlé podium.

Pokud je Máničkami požadovaný elektrický přívod vůbec přítomen, vypadnou pojistky hned po prvním kontaktu (skutečně, Jarda a jeho klávesy nemají takový odběr jako bigbítový soubor). Pořadatel nahodí jističe, celá situace se samozřejmě opakuje, je tedy zřízen náhradní přívod z rodinného domku vedle kulturáku (který drží, ovšem jen do doby, než si jeho majitel potřebuje domíchat kolečko malty a kapelu nemilosrdně odpojí).

Pořadatel po další hodině konečně zprovozní výčep, více než žízni Mániček věnuje se ale žízni své, do začátku zábavy uvede se do stavu, který při příjezdu avizoval na minulou noc. Ještě předtím stihne předat Máničce manažerce plakáty, které mu zbyly – netřeba zmiňovat, že je to téměř identické množství s tím, které Mánička manažerka pořadateli dopravila.

Zábava proběhne, polovina diváků vstupné neplatí, neboť opilý pořadatel není schopen ho vybrat. Stejně probíhá i jednání Mániček s pořadatelem po konci tancovačky, pokud tedy pořadatel neusne nebo nezmizí...

Z předchozího textu je jasně patrné, že Máničky preferují pořadatele dobré. Špatných extrémů, jako je ten výše popsaný, je málo, avšak jsou. Většinou je ale Máničky potkají jenom jednou, příště už totiž podobné pořadatele posílají do patřičných míst a o to víc si váží extrémů dobrých.

Za těch skoro sedmnáct let s bigbítem jsem zažil mnoho pořadatelů, bohužel i několik popsaných ve druhém odstavci. Namátkou vzpomenu na Hrocha (celkem přiléhavá přezdívka), který v momentě našeho příjezdu dorážel desáté pivo a objednával rum. Když jsme vynosili aparát, nakoukl do sálu a zahalekal: „Ani to nestavte, stejně nikdo nepřijde.“

Měl pravdu. Když jsme asi po dvou hodinách aparát znovu naložili a vydali se k domovu, Hroch poklidně spal uprostřed prázdné hospody...