Máničky a bigbítová rutina

Jsou –li Máničky dostatečně vytrvalé, pilují-li vybrané songy odpovědně a vkládají-li do prvních vystoupení dostatek odhodlání a energie, přijde doba, kdy se zájem o bigbítovou kapelu přece jen zvedne a Máničky se tak, alespoň zčásti, přiblíží svému snu o pravidelném hraní. V tomto období Mánička manažerka téměř každou zkoušku radostně oznamuje nové zápisy ve fermanu souboru, často tak udivujíc ostatní Máničky věhlasem akcí, na které se jí podařilo kapelu podsunout (jakkoli je tento věhlas diskutabilní).

Pravidelné hraní s sebou ovšem nese i jisté nevýhody, které si Máničky z počátku neuvědomují – je sice pravda, že pocit dobývání bigbítového světa vydrží poměrně dlouho, často je ale v protipólu z civilními povinnostmi Mániček, ať už se jedná o závazky pracovní nebo rodinné. Máničky si tak, aby mohly na kšeft, přehazují šichty, vybírají náhradní volna, odkládají výlety s rodinou a z dovolené, pokud na ni vůbec vyrazí, vrací se o několik dnů dříve, aby byly v pátek připravené na cestu za bigbítem.

Víkendy poté vypadají následovně:

Máničky se sejdou několik hodin před začátkem bigbítu na základně souboru, což je většinou i místo, kde je uskladněn aparát, a za bujarého veselí (neboť kšeftu vždy předchází těšení se na něj) vytahají z garáže všechny bedny, bedýnky a ostatní udělátka, která k bigbítu potřebují, načež vše narvou do dodávky. Pokud je sobota a kapela vystupovala i v pátek, probírají Máničky při nakládání veselé historky z předchozí noci, jelikož ne všechny šly po bigbítu spořádaně spát (některé si v podstatě vůbec nepamatují, kde všude vlastně byly, mají jen mlhavou představu o lokaci svého probuzení).

I cesta (nebývá většinou dlouhá, hraje se pravidelně takzv. kolem komína) bývá veselá, některé z Mániček během ní překonávají následky minulého bigbítu buď léky (v případě hlasových indispozic) nebo alkoholem (v případě kocovin). Obzvláště masochistické odrůdy Mániček pak po cestě poslouchají záznam, který předchozího večera pořídil zvukař souboru, což je doprovázeno chválením písní povedených, méně vydařené pasáže jsou pak přecházeny taktním mlčením.

Na místě bigbítu Máničky nejprve objednají příslušný počet piv, po jejich spotřebování vyloží všechno, co na základně do dodávky pracně nasoukaly. Staví se bedny, zapojují zesilovače, rozmísťují světla, natahují se desítky metrů kabeláže, tato činnost je opět doprovázena všeobecným halasem, neboť těšení se na bigbít v této chvíli dosahuje vrcholu. Když poté dojde ke kontaktu, čili připojení všech postavených serepetiček k přívodu elektřiny, podiví se Máničky, že všechno funguje, načež se vrhnou na zvukovou zkoušku. Je-li zvukař se souborem sžitý, netrvá tato více než půl hodiny, celkový čas celé přípravy na bigbít pak dosahuje hodin dvou.

Proběhne-li vše podle plánu (například se nemusí po zapojení do sítě hledat nefukční články řetězce), mají Máničky zhruba půl až tři čtvrti hodiny čas, ten tráví popíjením kávy, pokuřováním a diskusemi na téma „Jsme nejlepší kapela na světě a nikdo nehraje lépe než my.“

Několik minut po plánovaném začátku bigbítu vylezou Máničky na podium, naladí nástroje a spustí svá preludia. Písně v takzvaném playlistu jsou většinou seřazeny do několika sérii, v přestávkách mezi jednotlivými bloky Máničky doplňují tekutiny a zbavují se tekutin spotřebovaných (tedy těch, které během produkce nestihly vypotit), Máničky kuřačky též lačně sahají po nástrojích svého zlozvyku.

Celý bigbít, tedy tak, jak ho vidí publikum, trvá čtyři až pět hodin, po nezbytném počátečním zalití plachosti diváci obsadí taneční parket a po čas produkce předvádí více či méně rytmické pohyby vydávané za tanec. Když kapela vyhlásí poslední píseň a po jejím odehrání i konec zábavy, rozjařené publikum si většinou žádá pokračování výkřiky „Nemůžou“ a „Ještě jednu“. Máničky už opravdu nemůžou, mají za sebou hodinu cesty, dvě hodiny stěhování a stavění aparátu a pět hodin hraní, přesto znovu vylezou na podium a nasadí takzv. přídavek (který mají v playlistu důvtipně podchycený). Po jeho odehrání se celá anabáze opakuje – „Nemůžou“, „Ještě jednu“, což často utne zvukař, který buď vypne aparaturu nebo pustí reprodukovanou hudbu, tématicky vystihující situaci (např. Když jde malý bobr spát), může to ovšem vést k dalšímu tanci nejvíce vytrvalých diváků.

Publikum pomalu opouští sál a vratkým krokem míří k domovům, pro něj už bigbít skončil, pro Máničky ovšem nastává ta nepříjemná část celého večera – postavený aparát je třeba sbalit, kabely smotat a všechno pak znovu naložit do dodávky. Tuto činnost už nedoprovází halas, nýbrž žehrání jednotlivých Mániček na bolesti a šrámy během bigbítu stržené a rovněž snaha se celé této fázi pod různými záminkami vyhnout. I tak se ale dílo zdaří a zhruba po půl druhé hodině je všechen hudební nábytek nastěhován do vozu. Máničky pak usednou ke stolu a vrhnou se na večeři (vzhledem k času je na pováženou, jedná-li se o pozdní večeři nebo brzkou snídani).

Cesta domů je pak zasvěcena diskusím o právě prožitém večeru, hodnocením jednotlivých výkonů a písní, také spotřebování posledních cigaret a nedopitých piv (vyjma řidičů, pochopitelně). Některé Máničky podlehnou spánku, jiné, vytrvalejší, začínají kout plány, jak s načatou nocí naložit dál.

Celý bigbít končí tam, kde začínal, tedy na základně souboru, kde Máničkám při vykládání naposledy projdou rukama všechny bedny a zesilovače. Poté se Máničky vzájemně pochválí a rozejdou (nebo rozjedou) se k domovu, popřípadě do podniků, kde jim i nad ránem ještě nalijí. Celkový časový úhrn je zpravidla mezi jedenácti a dvanácti hodinami, což se může zdát poněkud šílené, buďte si ale jisti, že Máničky jsou po celou tu dobu šťastny, neboť jsou na bigbítu a všechny věci s bigbítem spjaté (tedy i cestování a stavba aparátu) milují skoro stejně, jako samotné hraní.

Druhý den, pokud se tedy znovu nehraje, sdělují si Máničky v čase probuzení, nejčastěji okolo poledne, pomocí telefonů a internetu dozvuky proběhnuvší noci a zejména pak patálie, které je potkaly poté, co opustily základnu a bigbít oficiálně skončil. Tyto historky bývají zpravidla nejveselejší, spojuje je ovšem většinou fakt zásadní nepublikovatelnosti.

Pravidelné hraní stane se jistou rutinou, na kterou Mánička nadává, zároveň ale, dojde-li k volnému víkendu, neví co s nabytým časem počít. Jezdí-li kapela opravdu odpovědně, všechny štace se pak Máničkám slijí v jednu velkou šmouhu... Příkladem budiž mé současné působiště: Při stavění aparátu mám za úkol zapojit koncové zesilovače (ne snad, že bych byl odborníkem, jen vím, do které díry jaký kabel patří). Téměř pokaždé se při tomto úkonu tážu zbytku souboru "Kde jsme hráli minule?", abych zjistil, jsou-li zesilovače naswitchované na požadovanou konfiguraci reproduktorů. A ono "minule" často znamená předchozí večer...

Máničky a kšeft

Kšeft je magické slovo, kterým Máničky označují vystoupení bigbítové kapely. Mánička se nikdy kolegyně manažerky nezeptá „Kolikrát letos hrajem?“, vždycky vyřkne otázku v podobě „Kolik máme letos kšeftů?“.

Ačkoli je slovo kšeft synonymem pro obchodní transakci, v souvislosti s bigbítem bývá tato spojitost často zavádějící – Máničky nazývají kšeftem každou produkci, tedy i tu, která jim žádný zisk nepřinese (neboť honorářem za vystoupení je teplé pivo a studená uzenka), a dokonce i tu, kde výsledné součty skončí z pohledu Mániček v mínusu.

Kšeft je pro Máničky svátostí, ústředním bodem jejich konání, výsledkem tvrdé práce ve zkušebně. Na kšeft se Máničky těší a jsou pro něj schopny obětovat mnohé – od rodinných dovolených a dobře placených přesčasů v zaměstnání až po riziko dlouhé rekonvalescence, to když na kšeft vyrazí ve zdravotním rozpoložení, které by si žádalo místo trdlování po podiích horizontální polohu na lůžku. Ve zmíněných případech rodinných dovolených pak vede konání Mániček k domácím hádkám, při nichž padají různá ultimáta a někdy se též zuřivě mává rozvodovými formuláři.

Nepřijít na kšeft je největší hřích, kterého se může Mánička dopustit. Stane-li se tak, je provinivší se Mánička podrobena tvrdé kritice a často z řad souboru nadobro vyloučena, přičemž je ostatním Máničkám co chvíli předhazována jako odstrašující příklad. A protože se Máničky z různých souborů znají, pověst nespolehlivého individua si s sebou vyhozená Mánička nese i do dalších angažmá.

Oběť Mániček na oltář kšeftu je pro jejich okolí těžko pochopitelná, s čímž se Máničky po čase smíří a dále již toto podivné pouto nevysvětlují, nemá to ale na jejich zarputilost a účast na dalších kšeftech žádný vliv. Ne nadarmo je totiž mezi Máničkami rozšířeno pořekadlo „Neúčast na kšeftu omlouvá akorát smrt a to pouze v případě, že je parte doručeno osobně...“

Když jsem v ranných dobách své bigbítové kariéry působil v rock and rollovém souboru, odešel nám v polovině kšeftu klávesista. Bez jediného slova vysvětlení, prostě sbalil svůj nástroj, prokličkoval podiem a zmizel ve dvěřích sálu. Samozřejmě jsme zjišťovali, proč se tak stalo, důvod byl, tedy podle něj, prostý - jeden z diváků ho polil červeným vínem, což vyžadovalo okamžité namočení a vyčištění jeho svršků. Je asi jasné, že hrál tehdy s kapelou naposledy a je také jasné, že jeho budoucnost mezi Máničkami byla v podstatě ztracena - Máničky totiž, pokud to okolnosti alespoň trochu umožňují, dohrají kšeft vždycky, i kdyby během něj spadly do septiku. V kontextu výše uvedeného budiž příklad můj: na jednom z letních parketů, to jsem hrál ještě na basu, vyrazil jsem mezi diváky a na konci tanečního plácku zaplul i s nástrojem do louže. Technici ze mě seškrábali bahno plastovým nožíkem a hrálo se dál. Z toho plyne, že stav Mániččina oblečení nemá na kšeft žádný vliv a pokud je tomu naopak, není tato Máničkou, nýbrž lásku k bigbítu zcela postrádajícím manekýnem.

 

Máničky a další kroky k bigbítové slávě

První vystoupení své bigbítové kapely nakonec Máničky, s odstupem času, vyhodnotí jako úspěšné (toto se odehraje těsně před půlnocí v restauračním zařízení) a začnou tedy usilovně shánět další možnosti, kterak se veřejnosti prezentovat.

Následující měsíce (a někdy i roky) bojují Máničky s nepřízní pořadatelů, s prázdnými sály a dalšími personálními změnami kádru, neboť ne každá Mánička unese fakt, že sláva během prvních vystoupení nepřišla. Zapálené a vytrvalé Máničky dál pevně věří vytyčeným cílům, poctivě trénují a tráví dlouhé hodiny ve zkušebně.

Postupem času počet veřejných vystoupení přece jen mírně vzroste, na některých z nich už Máničky nehrají přesilovku (rozumněj diváků je více než členů souboru), přichází tedy nutnost řešit další ošemetnosti s bigbítem spojené, což jsou zejména:

1) Doprava – Máničky se potřebují na místa zábav nějak dostat a to i se svým vybavením. Mají-li štěstí, vlastní některá z nich dodávku, která je kapelou zkonfiskována a používána. Stav vozidla je většinou bídný, jeho vzhledu a funkčnosti Máničky svým konáním nijak nepomohou, spíše je tomu naopak. Nemají-li Máničky tuto možnost, snaží se automobil vypůjčit a nebo dokonce nějaký pořídí – vzhledem k jejich finančním možnostem jde o přibližovadlo téměř životu nebezpečné.

2) Zvuk a zvukař – Máničky brzy zjistí, že najímání externího zvukaře, a to i v případě těch nejlevnějších a nejneschopnějších, přesahuje jejich rozpočet a výrazně plundruje už tak neobjemnou kasu souboru. Začnou tedy pokoutně shánět bedny, bedničky a zesilovače, načež zkouší aparaturu sestavit vlastními silami. Tyto počáteční pokusy jsou velmi komické a Máničky často absolvují v tomto období vystoupení s aparátem o parametrech domácího kina.

3) Peníze – Ačkoli si některé Máničky představují, že bude bigbít zdrojem nemalých příjmů, opak je pravdou. Kasa souboru věčně zeje prázdnotou a Máničky jsou rády, když se jim po zábavě vyrovnají náklady za ujeté kilometry a spotřebovaný alkohol. Peníze často zapříčiní další personální změny – Máničky ziskuchtivé odcházejí hudlat kamkoli, s kýmkoli a cokoli, jen aby dostaly za své preludování zaplaceno.

4) Management – Toto nadnesené slovo v případě Mániček úplně nevystihuje podstatu konání, jde spíše o to, že Máničky mezi sebou vyberou jednu s alespoň základním organizačním talentem, která se pak stará o domlouvání vystoupení, distribuci plakátů a logistiku kapely. Funkce je to nevděčná – Mánička manažerka je zbytkem souboru neustále šikanována kvůli malým gážím, nedostatku veřejných produkcí a stagnaci kapely. V zásadě platí rovnice, že pochvaly a úspěchy se dělí rovným dílem, za průsery může beze zbytku právě Mánička manažerka.

Podaří-li se Máničkám výše uvedené body nějak sladit a zachovat při tom kapelu v činnosti, mají celkem slušnou šanci budoucí existence - sály se přece jen jednou trochu naplní a pořadatelé se začnou ozývat sami, aby Máničkám vystoupení nabídli. Pak možná přijde i chvíle, kdy Máničky přinesou domů první bigbítem vydělanou stokorunu, která je ovšem vzhledem k investicím do nástrojů a dalších nezbytností částkou ryze zanedbatelnou.

Dobře si vzpomínám, kterak jsme poprvé vyráželi hrát bez zvukaře, vybaveni několika bedničkami záhadné minulosti a neznámého výkonu, všichni samozřejmě pouze s mlhavou představou, jak to na podiu zapojíme. Dneska nám stojí výše zmíněný aparátek ve zkušebně coby zpěvový odposlech a zdá se téměř neuvěřitelné, že jsme na něj odehráli několik zábav pro publikum čítající sto padesát hlav. Připomínám si to jako motiv k pokoře ve chvílích, kdy zapojuji na podiu čtyři zesilovače, z nichž každý svým výkonem onen aparátek dalece přesahuje (i tak jsme pochopitelně se stavem současné aparatury nespokojeni a nebýt finančních limitů, výrazně bychom ji rozšířili). Jednu výhodu ale zmíněné začátky měly - po příjezdu na místo zábavy jsme během dvaceti minut byli schopni hrát, zatímco dnes potřebujeme na stavbu podia zhruba dvě hodiny. 

Máničky a první vystoupení

Po měsících (v některých případech i rocích) úmorného zkoušení a hledání nových Mániček jako náhrady za ty, jejichž hudební um toto období klasifikovalo jako nedostatečný, se Máničky konečně doberou jisté (a nutno podotknout, že stále velmi křehké) stability personální, hudební a repertoárové. Přichází čas prvního vystoupení.

Máničky se sejdou ve své oblíbené restauraci, kde proberou všechny možnosti veřejné produkce, přičemž zjistí, že podobných příležitostí je poskrovnu. Rozdělí si tedy teritorium blízké jejich domovům a rozjedou se po okolních kulturácích, aby novou bigbítovou kapelu nabídli k použití. Výsledky jsou tristní, kapela je odmítána, většinou z důvodu její neznámosti a tedy i reálné možnosti, že by na zábavu nikdo nepřišel. Zklamané Máničky tedy nakonec přijmou nabídku hostinského, v jehož restauraci po každé zkoušce sedí až do zavírací hodiny, a rozhodnou se v sále za hospodou uspořádat zábavu samy.

I když se vytyčený úkol zdá ze začátku snadným, záhy se ukáže jeho záludnost a teprve tehdy si Máničky uvědomí, kolik různých úkonů je s podobnou zábavou nerozlučně spjato. Ani to je ale neodradí – přesvědčeně vylepují plakáty, razítkují vstupenky, shánějí kamarády, kteří by výběr vstupného zajistili, domlouvají zvukaře. Všechno něco stojí, takže Máničky brzy pochopí, že je potřeba účasti poměrně početného davu, aby se náklady vynaložené na pořádání zábavy alespoň vrátily. Dále tedy, už méně nadšeně, vykonávají úkony se zábavou spojené, ovšem kromě těšení se na tuto velkou událost se o slovo přihlásí rovněž obava, aby to nebyl průšvih.

V den zábavy se Máničky sejdou v sále kulturního domu už časně odpoledne, vzájemně se varují, že se nesmí ožrat, načež si všechny objednají pivo a kořalku na zahnání trémy. Domluvený zvukař, samozřejmě ten nejlevnější, dorazí se značným zpožděním a polovinu věcí s sebou nemá. Zatímco i on zahání kdovíco u baru pivem a kořalkou, Máničky pomalu propadají stresu a časové tísni (obé opět zahánějí alkoholem). V osm hodin, kdy má zábava začít, je na sále zhruba dvacet lidí (tedy hluboko pod očekáváními) a zvukař v klidu, během pokuřování, stále zapojuje aparaturu. Ke zvukové zkoušce dochází asi o půl hodiny později – už tak výrazně nervózní Máničky znejistí ještě víc, neboť zvuk na podiu je zcela odlišný oproti zvuku ve zkušebně, Máničky se neslyší nebo naopak slyší ostatní Máničky až příliš, k tomu se ještě počet zvukařem slíbených odposlechů během zapojování aparatury smrskne ze slíbených pěti na dva. To všechno vede k tomu, že zvuková zkouška zní, kulantně řečeno, velmi neučesaně a hned po ní se Máničky přesunou k baru, aby čerstvé dojmy rychle zahnaly dalším pivem a další kořalkou.

Zhruba hodinu po plánovaném začátku zábava skutečně začne. Máničky se urputně snaží držet naučených partů, tréma a alkohol spotřebovaný na její zahnání ale udělají své, chyba střídá chybu, výslednému dojmu příliš nepomáhá ani nanicovatý zvuk, který teď už téměř opilý zvukař pouští do sálu. Publikum postupem času přece jenom trochu zmohutnělo a překvapivě mu křečovitý výkon kapely příliš nevadí. I diváci totiž, jak je zvykem, zaženou počáteční plachost alkoholem a vyrazí poskakovat na parket. V závěru zábavy se Máničky přece jen trochu uvolní a po poslední písni sklidí skromné ovace. Dojmy opět proberou u baru, což se nezřídka protáhne do ranních hodin a vzpomínky Mániček na tuto seanci bývají poněkud mlhavé.

Druhý den po zábavě Máničky navštíví restauraci, aby sondovaly dojem, který předchozího večera zanechaly. Zklame je, že zábava proběhla téměř bez povšimnutí veřejnosti, ty egoističtější, které čekaly pochvalu a plácání po zádech, upadnou do mírné deprese a zvažují konec své bigbítové kariéry. Ona totiž k tomu, aby byly Máničky alespoň v lokálním podvědomí a jejich snaha vůbec někoho zajímala, vede ještě poměrně dlouhá cesta, kterou jsou ne všechny Máničky ochotny absolvovat. Ty nejzapálenější a nejtrpělivější se ale plodů svého snažení jednou dočkají.

Existuje určitá, velmi nepočetná, skupina Mániček, kterou veřejné vystupování stresuje natolik, že by nejraději jenom zkoušely (jakkoli je to v logickém rozporu obecného smyslu zkoušek, které mají vést právě k předvedení nacvičených písní publiku). Tyto Máničky, ač tráví cvičením svých partů mnoho hodin, hrají před publikem většinou s mnoha chybami a jsou rády, když vystoupení skončí. Z kapely pak následně odcházejí, aby záhy založili novou a další rok trávily pouze ve zkušebně. Sám jsem podobné případy zažil – v jedné kapele jsem střídal na postu kytaristy hráče, který mohl vystupovat pouze v případě, že byl na podiu sloup, za který se při produkci schoval (a diváci tak viděli jenom hmatník jeho kytary).

Většinou to ale funguje opačně – když se Máničky doberou vystupování na pódiích, handrkují se o místa v první řadě, aby je publikum při bigbítu jaksepatří vidělo. Výjimku z tohoto tvoří pouze bubeníci, kteří z podstaty svého nástroje dlí v drtivé většině v zadních řadách herního šiku.