Máničky a nahrávání: 7. A točí se točí...

Když se studiový zvukař Máničkám ozve, že už má tedy „ty škopky narovnaný“ a že je možno pokračovat v započatém díle, nechuť Mániček k dalšímu nahrávání dosahuje kritického bodu. I tak se ale seberou a znovu vyrazí do studia, tentokrát jde o Máničky hrající na strunné nástroje, tedy basistky a kytaristky.

Pořadí, ve kterém se strunné (v literatuře někdy též označované jako drnkací) nástroje natáčejí, není důležité, problémy, které to s sebou přináší, jsou totiž u všech stejné. První věc, kterou Máničkám zvukař vytkne, jsou struny na jejich nástrojích – buď jsou moc nové, nebo moc staré, vždycky jsou špatně natažené. V podstatě asi neexistuje struna, která by pro zvukaře byla v ideální kondici. Když spor o struny konečně utichne a na řadu přijde první pokusná stopa, okamžitě se projeví i další problém – nástroj, ať už kytara nebo baskytara, neladí. Zvukař peskuje Máničky, že si měly dát nástroje seřídit a naladit, ty se brání, že tak učinily, načež zvukař označí pracovníky kytarového servisu za idioty, vytáhne sadu šroubováků a místo nahrávání se zhruba hodinu štelují oktávy. Drobet to pomůže, ne však úplně, což zvukař shrne konstatováním, že takhle levné nástroje stejně nikdy ladit nebudou (pohybujeme se v relacích desítek tisíc...). Konečně se začne točit.

Máničky kytaristky a basistky, které po studiovém vystoupení kolegyně bubenice doma až do úmoru dřely a cítí se na nahrávání připraveny, vyvede z omylu hned první píseň. Za prvé se dostaví už známý nepřítel metronom, za druhé zaznamenané stopy odhalí všechny pískance, lupance a drhnutí, které způsobuje špatná technika hry a které živé podání na zábavách maskuje. Máničky najednou neví, jak vlastně mají do kytary uhodit, aby tato vydávala pouze požadovaný tón prost jakýchkoli doprovodných ševelů. A tak se opakuje, stříhá, opakuje, stříhá a znovu opakuje a znovu stříhá. Nahrané stopy vypadají po zásazích zvukaře na monitoru počítače jako slepenec mnoha malinkých úseků. Netřeba podotýkat, že časový plán, už poměrně zdevastovaný záznamem bicích, nabude dalších trhlin.

Když se tedy konečně doberou kytaristky a basistky výsledku, který zvukař schválí, doprovázeje to zkazkami o potřebě doladění a srovnání pořízených záznamů, je do akce povolána Mánička zpěvačka. Tato nastoupí do studia celkem sebevědomě, i ona je ovšem záhy konfrontována s nedostatky svého projevu – dle zvukaře šišlá a polovině textů není rozumět, o intonaci se prý raději ani nezmiňuje. I Mánička zpěvačka tedy zažije v nahrávací místnosti perné chvíle, sama často zmatena tím, že zvukař označuje její přednes jako falešný, přičemž ona si je celkem jista, že takhle to má být.

Jako poslední přichází na řadu sborové zpěvy, používané většinou v refrénech. K pořízení této části záznamu se sice nahrnou Máničky skoro všechny, po několika pokusech jich ale zvukař zhruba polovinu z procesu vyloučí. Ty, které prošly kvalifikačním sítem, se nejdříve pokusí nazpívat sbor spolu, což je opět po několika pokusech zvukařem vetováno, neboť to pokaždé některá z Mániček pokazí. A tak se zpívá každý sborový hlas samostatně. Zvukař je zklamán nejen úrovní pěveckých dovedností, příliš ho nepřesvědčí ani aranžmá, které ve sborových zpěvech Máničky zvolily, poslední zbytky energie tedy věnuje stavění hlasových linek do refrénů, aby záhy zjistil, že je Máničky nejsou schopny interpretovat.

V této chvíli se dá brát nahrávání jako uzavřené, tedy alespoň pro Máničky. Zvukař je s bolavou hlavou vykáže ze studia, slíbí jim, že se ozve, až bude mít hotový mix natočených písní. Máničky opět trochu procitnou z letargie, neboť si uvědomí, že ono trápení s nahráváním spojené pro ně končí a štafetu přebírá výhradně zvukař.

I když výše popsaný proces zabere v hrubém popisu půl druhé strany klasického formátu A4, ve skutečnosti trvá celá anabáze mnoho hodin po mnoho dní. Pokud to zprůměrujeme, jsou potřeba na záznam každého nástroje při natáčení dvanácti písní zhruba dva až tři dny, přičemž jeden den ve studiu má devět až deset hodin. Pokud tedy hraje bigbítový soubor v klasickém obsazení bicí, basa, dvě kytary, hlavní zpěv a dva zpěvy doprovodné, stráví Máničky nahráváním cca 180 až 200 hodin. Jediným limitem je čas, v tomto měřítku samozřejmě převedený na peníze. Bývá tedy velice prozíravé, domluví-li si Máničky se zvukařem paušální sumu za natočení celé desky, v případě hodinové sazby totiž nakonec stejně zaplatí daleko víc...

Máničky a nahrávání: 6. Točí se točí...

Jednoho krásného dne Máničky skutečně sbalí všechny potřebné propriety a vyrazí do nahrávacího studia. Chvíle odjezdu má v sobě patřičný nádech slavnosti, Máničky jsou dobře naloženy, vtipkují a nesnaží se skrývat, jak se na nahrávání těší. Po příjezdu do studia se halasně přivítají se zvukařem, vyloží všechna fidlátka a otevřou první lahváče.

Na pokyn zvukaře začne Mánička bubenice sestavovat bicí soupravu. To sice trvá stejně dlouho jako na standardním hraní, co se však neúnosně protahuje, je nazvučení postavených bubnů – zvukař vyčítá Máničkám jejich špatné ladění, neustále obchází soupravu a tluče tu do toho, tu zas do onoho komponentu nástroje, přičemž stále něco povoluje nebo utahuje. Když konečně dojde na rozmístění mikrofonů, Máničky si oddechnou, že už se konečně začne něco dít. Nezačne, tahle fáze trvá snad ještě déle. A tak uteče dopoledne, aniž by byl zaznamenám jediný tón, načež zvukař vyhlásí pauzu na oběd.

Po spocívání donesené krmě dojde ještě k zapojení kytary a zpěvového mikrofonu, aby se měla bubnující Mánička podle čeho orientovat, a konečně dojde ke spuštění nahrávacího procesu.

„Tak mi něco zahrajte,“ hlesne zvukař a zapne červené tlačítko Record.

Máničky spustí. I když s vybraným kusem bojují poměrně obstojně (nebo si to alespoň myslí), výraz zvukařova obličeje se během písně mění z očekávání na zděšení.

„To myslíte vážně?“ zeptá se zvukař poté, co zazní poslední úder na činel.

„Co je?“ vyhrknou Máničky.

„Vždyť to vypadá, jakoby jste to hráli poprvý...“

A tak se píseň hraje znovu a znovu. A znovu. A ještě znovu. Po mnoha pokusech se zvukař jemně otáže Máničky bubenice, zda-li si je jista, že už to lépe nezahraje.

„Asi ne...“

„Tak další,“ zavelí zvukař, ještě ale informuje přítomné Máničky, že ho přivedly v omyl zejména tvrzením, že jsou zvyklé hrát s metronomem a že mají písně náležitě secvičené. Vylíčí, kolik práce bude mít s editací takto zaznamenaných bicích stop a rovněž naznačí, že to rozhodně nebude zadarmo.

Rozčarované Máničky se tedy snaží zaznamenat bubny k dalším opusům, u každé písně to probíhá obdobně, ke konci dne je jasné, že původně nastolený časový plán dostává vážné trhliny. V podvečer zvukař seanci ukončí, popřeje úsečně Máničkám dobrou noc a odebere se k domovu. Deprimované Máničky se přesunou do nejbližší restaurace, kde se zcela bezostyšně ožerou.

Druhý den probíhá všechno zhruba stejně, k nervozitě a nezkušenosti se ovšem přidá ještě hrozivá kocovina z předchozího večera, Mánička bubenice tak drží rytmus ještě o něco hůře, což přivede zvukaře nejdříve do stavu rozčilení, poté do stavu smířené rezignace. Znovu zopakuje, že tohle nečekal, znovu nastíní množství práce s nahranými bubny spojené a poněkud zkonkretizuje cifru, o kterou se jeho honorář zvýší. Zmatené, unavené a stále ještě trochu opilé Máničky všechno odsouhlasí. V hlavách se jim honí spousta myšlenek, nejsilnější je ta, že už by chtěli domů a nejraději by celé natáčení zrušily.

Nezruší. Všechno pokračuje i další den, kdy je zhruba po poledni zaznamenána poslední bicí stopa. To už je Máničkám jasné, že všechno nepůjde tak, jak si představovaly, neboť jsou v této chvíli dosti vzdálené původnímu časovému rozvrhu. Zvukař se s nimi rozloučí řka, že srovnání bicích bude trvat několik týdnů a že se ozve. I když Máničky s tak dlouhou pauzou původně nepočítaly, jsou v podstatě rády, že nemusí do studia hned další den. Naloží fidlátka, odeberou se k domovu a tam se ve své oblíbené restauraci znovu ožerou...

Ruku na srdce, instrumentální schopnost málokteré Máničky dosahuje kvalit studiových hráčů. Spolu s faktem, že jde u většiny z nich o první návštěvu studia, to způsobí spíše fiasko než sukces. A i když mají pocit, že některou píseň zahrály docela dobře, zvukař je z tohoto přesvědčení rychle vyvede.

V prvních dnech ve studiu se Máničky naučí mnohé, jde zejména o averzi ke zvukaři a vyložené nenávisti k metronomu. Jak to ale často bývá, všechny tyto pocity postupem času zmizí, Máničky si zvukaře oblíbí a metronom se naučí alespoň tolerovat.

Máničky a nahrávání: 5. Výběr studia

Ať už Máničky seženou peníze na první pořádnou desku jakkoli (viz. minulé povídání), po zkompletování finančních prostředků je čeká asi nejpříjemnější část celé anabáze, výběr studia, kam se posléze odeberou zvěčnit své sny.

Máničky tedy několik dní horečně prozkoumávají internet, vypisují si poznámky k nalezeným studiím, porovnávají parametry jejich vybavení (aniž by uvedenému alespoň trochu rozuměly) a poslouchají ukázky, kterými se studia na svých webech prezentují. Stejně pečlivě kontrolují i seznam interpretů, jejichž desku to či ono studio natáčelo, a porovnávají i tyto nahrávky. Po zodpovědné přípravě se Máničky sejdou ve své oblíbené restauraci, kde vše výše zmíněné patřičně prodiskutují, načež vyberou dvě nebo tři studia, do kterých zavolají a domluví si schůzku.

I když mají zvukaři ve studiích ke schůzkám různý přístup (někteří předvedou Máničkám vybavení studia, někteří s nimi pouze poklábosí, neboť je jim jasné, že Máničky všem těm přístrojům stejně nerozumí), každá návštěva probíhá obdobně – rozjařené Máničky vtrhnou do studia, seznámí se ze zvukařem a nadšeně mu vylíčí, jak je jejich kapela de facto nejlepší kapelou na světě.

„A co bubeník, hraje s clickem?“ zeptá se zvukař opatrně.

„Jasně,“ odbudou ho Máničky a dál prezentují svoji velikost.

„Vážně hraje bubeník s clickem?“ zeptá se po čtvrthodině chvástání zvukař znovu.

„Jo, i na kšeftech.“

Po další chvíli, kdy Máničky líčí, co všechno natočí a jak se to vlastně smíchá, položí zvukař další otázku: „A ty písničky, ty už hrajete na zábavách?“

„Některý jo, některý ne. Každopádně zkoušíme každej tejden,“ holedbají se Máničky, i když mírně znejistí, neboť jsou si vědomy ne zrovna pravidelné frekvence zkoušek.

Celý rozhovor trvá zhruba půl hodiny až hodinu, poté Máničky slíbí, že se ozvou a vyrazí svoji show předvést do dalšího studia. Zvukaře zanechají v dosud blažené nevědomosti, samy si pak odvezou dojmy spíše vizuální.

Když Máničky objedou všechna vytipovaná studia, opět zakotví v oblíbené nálevně a učiní rozhodnutí, které ihned zavolají do studia, neboť očekávají, že zvukař bude skákat radostí. Neskáče. Pouze potvrdí předjednaný termín a znovu klade Máničkám na srdce, aby všechen materiál pečlivě nazkoušely a aby se jejich kolegyně za bicí soupravou vážně soustředila na click (nebo metronom, chcete-li).

Máničky tedy ještě v restauraci vyhotoví plán zkoušek. Tento v podstatě i dodrží, čím více se však blíží termín nástupu do studia, tím více písní na zkouškách skřípe. Na poslední zkoušce před odjezdem nasekají Máničky dost podstatné chyby zhruba v polovině písní, vzájemně se ale uklidní možnostmi vyspělé techniky, sbalí fidlátka a vyrazí do studia.

Každá kapela to má samozřejmě jinak, ta naše si vyměřila před prvním studiovým počinem dva měsíce na zkoušení. Jednotýdenní frekvence byla brzy nahrazena dvěma zkouškami, ke konci tohoto období už třemi. I tak jsme vyrazili nahrávat v podstatě nepřipraveni... Stejně pozdě jsme si uvědomili i podstatu druhé zvukařovy otázky – i když jsme s clickem (metronomem) skutečně hráli i na zábavách, kde jsme ho měli za kamaráda a držitele tempa, ve studiu se tak nějak otočil proti nám, stal se nepřítelem číslo jedna, pronásledoval nás na každém kroku a postupem času se proťukal i do našich nijak příjemných snů...

Máničky a nahrávání: 4. Money, money, money...

Jak už bylo v povídání o Máničkách několikrát zmíněno, bigbít není zrovna tou nejlukrativnější činností – mrzké honoráře, které za své preludování Máničky obdrží, většinou vrazí do údržby svých fidlátek nebo je propijí. Rozhodnutí navštívit profesionální nahrávácí studio přinese tedy problém, kde na to všechno sehnat peníze.

Máničky samozřejmě učiní určitá interní opatření – vyhlásí omezení spotřebovaných alkoholických nápojů, stejně tak si přestanou vyplácet i těch pár drobných, které doposud mezi sebe po hraní rozdělovaly. Pokud ovšem vládnou alespoň minimální matematickou gramotností, snadno spočítají, že tímto způsobem našetří na studio přibližně za dvacet let, což je doba, kdy většina z nich nejen že nebude hudebně aktivní, nýbrž bude vzhledem ke stylu svého života pravděpodobně mrtvá. Je tedy několik možností, jak se se situací vypořádat.

Tou první je případ, kdy Máničky zodpovědně střádaly alespoň část peněz bigbítem získaných v „klubové“ kasičce, takzvaně pro strýčka Příhodu, a mají tedy kam sáhnout. Tato možnost připadá v úvahu u souborů hrajících poměrně dlouho, majících štěstí na bezproblémový chod svého aparátu (čili nemusí investovat do jeho oprav a údržby) a hlavně souborů uvědomělých. Ruku na srdce, takových mnoho není...

Druhou možností je případ, kdy se na návštěvu studia Máničky složí. To má jistá úskalí – ne všechny Máničky žijí ve stejné situaci, ne všechny vydělávají na obživu stejným způsobem, ne všechny jsou stejně finančně gramotné. Když tedy některá z Mániček toto řešení navrhne, okamžitě vzniknou značné rozdíly v částkách, které jsou ochotny nebo schopny Máničky do natáčení desky investovat. V ideálním případě by měla být konečná suma rozdělena mezi Máničky rovnoměrně, protože ale ideální případy neexistují, vloží každá z Mániček do nahrávání jiný obnos, což se může později snadno stát pomyslným jablkem mnoha svárů – Mánička s největší investicí tento fakt ostatním dříve či později vyčte, zejména při různých nezdarech, které natáčení provázejí (a o kterých ještě bude řeč), její kolegyně naopak podlehnou pocitu, že si tato díky největší finanční zainteresovanosti nárokuje právo natáčení řídit. Nastává tak situace, kdy se Máničky, místo toho, aby si první natáčení v pořádném studiu jaksepatří užily, v podstatě pouze hádají a osočují.

Třetí možností, kterak studio financovat, je příchod mecenáše. Tato situace nenastává každý den, je v podstatě dosti ojedinělá, avšak podobné případy skutečně čas od času nastanou. I když je tato možnost tou nejméně pravděpodobnou, je pro Máničky nejpohodlnější – generální investor většinou nemá, krom požadavku na určitý počet hotových desek a reklamy na jejich obalech, nijak převratné nároky, Máničky jsou relativně v klidu a plně se soustředí na studiovou práci, která jim sama o sobě nadělá spoustu vrásek.

Ať už Máničky zvolí (nebo jsou nuceny zvolit) jakékoli řešení, po získání potřebného kapitálu nastává celkem radostné období, kdy Máničky vybírají nahrávací studio, vybírají písně, které nahrají, a těší se na realizaci první opravdové desky.

I když bigbít není zrovna oblastí, kam se investoři ženou utratit své prostředky, skutečně se to občas stává. Kapelu, ve které působím, tohle skutečně potkalo. Nezasloužili jsme se o to svým umem nebo skladatelskou precizností, kýžený výsledek přinesl název, který korespondoval s názvem obecně známého léku proti bolesti a horečce. Produktový manažer tohoto medikamentu nalezl v pojmenování našeho tělesa takové zalíbení, že dokázal na celé nahrání i vydání alba sehnat finance, navíc poté část výlisků distribuoval spolu se zmíněným lékem po lékárnách napříč celou republikou. I Máničky mají někdy štěstí...

Máničky a nahrávání: 3. Rozčarování z první desky

První deska je na světě. I když, deska... Ano, má to formát desky, má to obal desky, ovšem jinak se Máničky stále nemohou zbavit nepříjemného pocitu, že to není ono. I tak ale nahraný blýskavý kotouček v podstatě nevyndávají z mechaniky svých přehrávačů a pouštějí si svůj počin stále dokola. Není se co divit – před několika lety snily o jakémsi muzicírování v poněkud mlhavých obrysech, teď celkem pravidelně vystupují a jejich písně se dočkaly zvěčnění v podobě nahrávky.

Na křest tedy Máničky připraví zásobu doma vypálených cédéček, sezvou hosty, pronajmou si externí zvuk, aby se o technickou stránku věci nemusely starat, a rozvezou množství plakátů. V samotný večer jsou svátečně naladěny, hrají poněkud nejistě, ovšem zábava se zpravidla vydaří. Co už se vydaří méně, to je odbyt jejich novinky, za kterou je ochotna zaplatit u improvizovaného stánku jen hrstka diváků. Většina příznivců, která se rekrutuje z řad známých, totiž z různých důvodů předpokládá, že dostane cédéčko darem. Máničky mezi sebou vedou spor, kolik kopií má připadnout na jednu z nich, aby je mohla rozdat mezi příbuzné a kamarády. Ať už je ale tato veličina jakákoli, nikdy nepokryje poptávku, takže Máničky platí další cédéčka ze svého a dál je strkají do natažených dlaní těch, kteří za ně zaplatit odmítli.

Součty po zábavě jsou poměrně tristní. Máničky zjistí, že prodaných nosičů je přibližně deset, zatímco těch rozdaných šedesát. K tomu se přidají i první ohlasy na novou desku – hraje to prý nějak divně, zahuhlaně, ve spoustě přehrávačů to praská... Nastává přesně ta chvíle, kdy Máničky dožene technická neznalost věci a neumětelství stran nahrávacího řetězce. A tak zatímco vybraly na první desku ty nejlepší a mnohdy léty prověřené kusy svého repertoáru, které mělo jejich zaznamenání postrčit o další krok směrem k nesmrtelným hitům, celé to má v podstatě opačný efekt. Většina reakcí se totiž nese v duchu „ty písničky jsou docela dobrý, ale...“

Máničky se tedy posvátně zařeknou, že další desku natočí v opravdovém studiu, aby byla řádně vymazlená, zvukově podařená a hrála všude, kam jde CD disk zastrčit. Rozhodnou se, že finanční stránku věci prostě nějak vyřeší a zároveň se zapřísáhnou, že složí ještě hezčí písničky, aby byla druhá deska tou skutečně nejlepší deskou na celém světě...

Přestože Máničky svého snu dosáhnou a zpravidla se do skutečného studia podívají, problém s určitým okruhem fanoušků přetrvá – tito si stále nárokují svoji kopii desky zadarmo, a to i přesto, že vědí, nebo alespoň tuší, kolik Máničky do nahrávání investovali. Není se tedy moc čemu divit, když celkem nevině položený dotaz „dá se to někde stáhnout?“ přivádí Máničky na práh šílenství...