středa 30. března 2016

Máničky a první zkoušky


První zkouška bigbítové kapely je svolána ihned po zvelebení zkušebny a je Máničkami považována za jakési slavnostní vykročení směrem k bigbítové budoucnosti. Zapálené Máničky se na zkoušku těší a dostaví se o půl hodiny dříve. Záhy ovšem přijde rozčarování.
Ukáže se, že jedna z Mániček musela neodkladně zůstat v práci, druhá byla nucena doprovázet manželku do hypermarketu, kde byl ten den zlevněn sýr a třetí na zkoušku prostě zapomněla. Zbylé dvě Máničky, které se ve zkušebně sešly, tedy několikrát zklamaně uhodí do svých nástrojů, načež vytáhnou telefony a snaží se domluvit zkoušku další. Trvá to poměrně dlouho – vždy, když dvě Máničky termín schválí, třetí ho zamítne, dochází tak k dalšímu kolu telefonátů. Celá anabáze se ještě několikrát opakuje než Máničky konečně dospějí k náhradnímu termínu.
Na další zkoušku už dorazí Máničky všechny, minimálně dvě ale s půl hodinovým až hodinovým zpožděním, jehož důvody jsou různé – od nemocných ratolestí až po marnou snahu najít obuv. Po vyslechnutí sáhodlouhých omluvných příběhů na sebe Máničky navěsí nástroje a poprvé do nich společně udeří. A znovu přijde rozčarování.
Změť zvuků, která se line zkušebnou, totiž ani v nejmenším nepřipomíná píseň, na které se Máničky domluvily a kterou hodlají hrát. V zásadě platí, že v podstatě žádné dva nástroje spolu neladí, nehrají spolu v rytmu a Mánička pověřená zpěvem nasazuje tento v místě zcela nevhodném, nemluvě už vůbec o jeho falši. Po chvíli nechápavého ticha začnou Máničky hledat příčinu problému, který má většinou dva důvody – buď je vybraná píseň vysoko nad schopnostmi Mániček ji interpretovat a nebo zcela opomněly domácí přípravu, takže vůbec netuší, co mají hrát. Velmi často jde dokonce o kombinaci důvodů obou.
Teprve postupem času Máničky pochopí, že zkouška není zábavným odpolednem, kdy u otevřeného lahváče občas vyloudí nějaký tón, ale poměrně tvrdou prací,  a také že vyžaduje zodpovědný přístup v podobě domácí přípravy a poctivého tréninku. Je nasnadě, že v tomto období dochází k prvním odchodům z řad kapely, příchodům nových spoluhráčů a jejich dalším následným odchodům. Zapálené a vytrvalé Máničky absolvují podobných zkoušek desítky a stovky, vystřídají mnoho spoluhráčů a vyslechnou nespočet absurdních omluv pozdních příchodů. Přesto zůstávají věrné snu o podiu místního kulturáku a poctivě doma cvičí svoje party, aby se hned na další zkoušce ukázalo, že byly jediné, které tak učinily. Zkoušky jsou totiž věčný úděl a trest Mániček za lásku k bigbítu.

Málokdy se stane, že by na domluvenou zkoušku přišli všichni muzikanti včas. Pozdní příchody, většinou těch samých recidivistů, inspirují po nějakém čase jednu ze zodpovědných Mániček k vytvoření sazebníku pokut, které budou opozdilci hradit do kapelní kasičky a tato tak bude bobtnat a kapela bohatnout. Nápad je to jistě zajímavý, většinou je i jednomyslně přijat, nikdy už ale není kompletně realizován – hned na další zkoušce je sice dvěma pozdě dorazivším Máničkám vyměřena pokuta, ovšem ani po roce a dalších udělených sankcích nepřibude v kase ani koruna, plní se pouze seznam neplatičů...


středa 23. března 2016

Máničky a hudební nástroje


Aby mohla Mánička tvořit bigbít, potřebuje k tomu hudební nástroj, a to hudební nástroj (tedy krom bicích) elektrifikovaný – stará otlučená španělka, na které Mánička natrénovala cikánské géčko (což není rasistická invektiva, nýbrž běžně používané názvosloví pro zprzněný akord Gdur) těmto potřebám rozhodně nevyhovuje.
A tak Mánička vyrazí do hudebnin, na začátku její kariéry jde většinou o krámek s komisním prodejem použitých nástrojů nebo přímo bazar. Mánička tu dlouhé minuty studuje vystavené kytary a teprve teď si plně uvědomuje dopad přímé úměry mezi jejich vzhledem a cenou. Vyzkoušet některý z vystavených kusů se Mánička stydí, nerada by totiž veřejně předváděla, že zahrát neumí v podstatě vůbec nic. Další zdánlivě nekonečnou dobu tedy Mánička stráví horlivým uvažováním, až nakonec pochopí bezvýchodnost situace a zakoupí nástroj nejlevnější (a samozřejmě nejošklivější). I tak to způsobí větší finanční ztrátu, než Mánička původně předpokládala.
Protože se, jak už bylo zmíněno, jedná o hudební nástroj elektrický, další nezbytnou investicí je zesilovač. I v tomto případě je Mánička nucena upřednostnit cenu před kvalitou, proto první Máničkami vlastněné kousky tedy více než kytarové nebo baskytarové zesilovače připomínají nedomrlé tranzistory. Už značně krvácející rozpočet pak musí unést ještě poslední položku v podobě kabelu, kterým se kytara se zesilovačem propojí.
Mánička vše pod zkoumavým pohledem prodavače zaplatí (poslední stokorunu vyskládá na pult v drobných) a nástroje své bigbítové budoucnosti hrdě odnese k domovu, kde vše zapojí a zapne. Pokud rovnou nevyhoří pojistková skříň, zjistí Mánička, že nástroj nehraje. Následuje zuřivé telefonování a shánění kamaráda, který disponuje pájkou a alespoň částečnými znalostmi elektrotechniky. Tento se dostaví a po několikahodinové kompletní rozborce a sborce kytary i zesilovače uvede obé do provozu. Mánička radostně vezme nástroj do ruky a vyloudí první tón, ten ji ale ihned zmate – zvuk sice vzdáleně připomíná elektrickou kytaru, ovšem k nahrávkám Mániččiných idolů má velice daleko. I tak je ale Mánička spokojena (ono se to nějak doladí, uklidňuje se) a vyrazí sdělit novinku ostatním spoluhráčům.
Pokud je Mánička dostatečně vytrvalá a má štěstí v podobě ostatních Mániček, které bigbítu propadly stejně jako ona, dobere se samozřejmě postupem času lepších a kvalitnějších nástrojů vydávajících zvuk, jaký si Mánička představovala. To je ovšem cesta dlouhá, finančně i časově náročná, lemovaná mnoha omyly a slepými uličkami. A i když Mánička tuto cestu úspěšně absolvuje, nikdy na svůj první nástroj nezapomene – okamžikem prvního úderu do jeho strun se totiž ocitla s bigbítem v tom nejtěsnějším spojení.

Svoji první elektrickou kytaru jsem v roce 1997 koupil za 1.000,- Kč, za stejný obulus jsem ještě téhož dne pořídil i pětiwattový zesilovač s nápisem Marathon. Kytaru jsem záhy shledal v podstatě nenaladitelnou, muka rozladěných pokusů museli moji spoluhráči snášet zhruba půl roku, než je i mne vysvobodil otec formou Ježíška. I přesto kytaru i zesilovač stále mám, obojí samozřejmě stále téměř nepoužitelné, ovšem s velkou citovou hodnotou.
Když jsem o mnoho let později nastoupil do studia na nahrávání kytarových partů se zánovním Gibsonem v ruce, na svůj první nástroj jsem si vzpomněl. Zvukový technik po několika taktech stopnul playback, načež proběhl následující rozhovor:
„Ve druhým taktu ti to neladí. Co to je za akord? H? No, tak to neladí. Měl jsi tu kytaru na seřízení? Jsou udělaný oktávy?“
„Jo.“
„Kolik tě ta kytara stála?“
„Skoro třicet tisíc.“ 
"Já to říkám pořád - tyhle levný kytary prostě nehrajou..." 


středa 16. března 2016

Jak Máničky zakládají bigbítovou kapelu


Je podvečer, za okny restaurace se pomalu smráká, většina stolů zeje prázdnotou. U jednoho z nich ale můžeme spatřit několik horlivě diskutujících Mániček. Je samozřejmě možné, že se jedná o jednu z mnoha bezpředmětných hospodských debat, je ale také možné, že právě sledujeme vznik bigbítové kapely. Ať už totiž přišel nápad založit kapelu v jakékoli chvíli, všechno co se kolem bigbítu děje (nejde-li tedy o samotné vystoupení nebo zkoušku) odehrává se právě v hospodě.
Ještě před tím, než Máničky seženou nějakou kůlnu nebo garáž, kterou by proměnily ve zkušebnu, proběhne něco jako ustavující schůze. Předchází ji zuřivé telefonování a shánění dalších potencionálních členů – Mániček, které se rozhodnou kapelu založit, je většinou málo, a tak usilovně vzpomínají, koho kdy slyšely na něco hrát a nebo se o bigbítu alespoň pochvalně vyjadřovat (často se tak stane, že je v první sestavě kapely i několik Mániček, které na žádný nástroj hrát neumí a žádný nástroj ani nevlastní).
Samotná schůze, na kterou se Máničky natěšeně dostaví dříve než v domluvenou hodinu (a ty nejzodpovědnější si dokonce přinesou blok a pero kvůli případným poznámkám) reflektuje zejména následující body:
1) Kdo bude v kapele hrát
Jeden z nejdůležitějších bodů, kdy jsou v podstatě do řad souboru přijímány nové Máničky, v počátcích bohužel většinou na základě toho, co tyto o svém hudebním umu samy referují, což bývá často hledisko velmi mylné.
2) Kdo bude hrát na jaký nástroj
V této fázi schůze si Máničky rozdělí jednotlivé hudební nástroje. Ve výhodě jsou samozřejmě ty, které už nějaký nástroj vlastní a dokážou (nebo to alespoň tvrdí) ho ovládat. Ostatním Máničkám přijatým do kapely jsou zbývající nástroje přiděleny, načež je jim vydána nemilosrdná lhůta na jejich pořízení a ovládnutí.
3) Co se bude hrát
V tomto bodě schůze dochází většinou k první hádce – každá z Mániček si totiž myslí, že právě její oblíbené skladby jsou vhodné pro základní osu repertoáru. Netřeba podotýkat, že shoda alespoň dvou Mániček je v podstatě nemožná, neboť každá z přítomných přednese přehršel naprosto rozdílných návrhů. Proběhne tedy improvizované hlasování, kdy je několik písní vybráno k nacvičení (zodpovědné Máničky si jejich názvy pečlivě zapíšou). Máničky zatím vůbec neřeší, že je jejich hudební zdatnost k zahrání vybraných opusů zcela nedostatečná.
4) Kde a jak často se bude zkoušet
Mají-li Máničky štěstí, nachází se s nimi v této chvíli u stolu alespoň jedna, která disponuje prostorem vhodným pro zkoušení. Je tedy pochválena a zmíněný prostor je okamžitě zkonfiskován pro potřeby kapely, ihned je také domluvena brigáda, v jejímž rámci bude nová zkušebna zvelebena. Frekvence zkoušek, kterou Máničky záhy navrhnou, je četnější než dvoufázový trénink prvoligových fotbalistů, je jednomyslně odsouhlasena, nikdy ale není ani vzdáleně dodržena.
Máničky samozřejmě proberou ještě spoustu dalších důležitých věcí (kde a kdy bude první vystoupení, kde všude se bude hrát...), podobná schůze se často protáhne až do zavírací hodiny, kdy se Máničky vratkým krokem rozcházejí k domovům. Tam potom usínají plné optimismu a radostných očekávání.

Výše popsané okamžiky jsou u každé bigbítové kapely obdobné a patří k těm nejhezčím, nejsou totiž nijak kaleny realitou. Ta se samozřejmě velmi brzy a v hojné míře dostaví, přičemž většinu původních záměrů a plánů výrazně změní. O tom ale zase někdy příště.



středa 9. března 2016

Jak Máničky začínají s bigbítem


V sezóně plesů a bálů, v první čtvrtině roku, se i český venkov uchyluje ke kratochvílím vzdáleně připomínajícím slavný dýchánek v Opeře. Jednotlivé místní spolky (tedy hasiči, myslivci nebo rozliční sportovci) vyvěsí plakáty a uspořádají bál, kde orchestr většinou nevalné úrovně hrající všechno od dechovky až po rockovou klasiku doprovází tanec špatně oblečených sedláků. A protože se v tomto období jedná často o jedinou kulturu široko daleko (jakkoli může být pojem kultura v této souvislosti diskutabilní), účastní se těchto radovánek nezřídka i několik Mániček.
Mánička v den bálu vytáhne ze skříně džíny dosud neroztrhané a nejméně prané (i přesto už si je předem vědoma opovržlivých pohledů pořadatelů ve špatně padnoucích sakách) a vyrazí do společnosti. Většinou ji ale hudební produkce znechutí natolik, že navštíví nálevní pult častěji než je zdrávo. A právě tady dojde k prvním krůčkům k bigbítu - Mánička totiž u baru dřív nebo později potká podobně smýšlející osobu a po několika rundách lidových nápojů spolu vyrazí zpátky na sál, aby přítomný orchestr podrobili patřičné kritice.
Doba už je pokročilá, hudební soubor už odehrál něco polek a valčíků, je tedy třeba přiložit pod kotel – trumpetista odkládá křídlovku a bere do ruky kytaru, těleso se záhy pokouší o interpretaci rockové klasiky, která je ovšem většině publika neznámá a zasvěcenému zbytku k smíchu (pokud tedy tento dokáže reprodukovaný opus vůbec rozeznat). Máničky v tu chvíli zažívají intenzivní směsici pocitů – na jedné straně mají radost z toho, že slyší známou píseň, na straně druhé jsou upřímně zděšeny jejím przněním.
„Vždyť bys to zahrál líp,“ řekne jedna Mánička druhé, vzpomínajíc tak na její znalost všech sedmi (podle ní) existujících kytarových akordů. Druhá Mánička si na oplátku uvědomí, že při cestě z poslední pijatiky ta první mlátila víkem od popelnice tak umně, že rytmicky s přehledem zastínila bubeníka hrajícího orchestru.
Ještě nějakou dobu Máničky mudrují a vzájemně se ujišťují, že by role muzikantů zvládly daleko lépe než přítomní hudebníci (kterým svůj názor vlivem odvahy zprostředkované zkonzumovaným alkoholem často přednesou a jsou pak vykázány do patřičných mezí), načež se domluví, že se druhý den sejdou v hospodě a založí kapelu, aby všem ukázaly, jak se má bigbít doopravdy dělat.

Netvrdím, že bigbítová kapela vzniká vždycky výše zmíněným způsobem - sám jsem ale u podobného příkladu byl (ano, byl jsem jednou z hudrujících Mániček) a sám jsem v takto založené kapele hrál. Máničky totiž dokážou založit bigbít i ve chvíli, kdy se sálem ozývá ryčné „Já jsem malý kominíček, šupsajdá...“

středa 2. března 2016

Kdo je to Mánička

Mánička je zvláštní druh živočicha, kterého s bigbítem váže velmi pevné pouto. Pouto, které umí jen těžko definovat, někdy ho tedy nazývá osudem, jindy láskou.
Samotný pojem Mánička vznikl údajně v sedmdesátých letech dvacátého století, doby temnověku, kdy tyto osoby nedbalého vzhledu a nezastřižených vlasů pronásledoval státní aparát, často s vervou ryze středověkou (on měl totiž temnověk druhé poloviny minulého století a skutečný středověk společných až neblaze mnoho inkvizičních metod).
Mánička, to je přesvědčení. Nejde už tolik o vizáž a oblečení, jde právě o ono pouto, které Máničku neustále žene za dalším bigbítem, popřípadě ho donutí tuto kratochvíli tvořit. Ve chvílích podobných záchvatů zapomene Mánička na ženu, děti a práci a s osobami stejně postiženými se zcela odevzdá do náruče bigbítu. Pokud Mánička sama bigbít tvoří, jsou tyto okamžiky častější a intenzivnější.
I dnes lze samozřejmě narazit na Máničky klasické. Tyto jsou v davu snadno rozpoznatelné – jejich hlavy zdobí dlouhý vlas, často s podivnou trvalou (účesy okoukané od heavy metalových legend), jejich džíny jsou mnohokrát seprané a na správných (a často i jiných) místech děravé, jejich džínové bundy zdobí nášivky slavných předáků žánru (v žádném případě by neměli chybět AC/DC a Iron Maiden). Klasická Mánička je bytost skromná, ke štěstí ji stačí pivo a panák lidové kořalky a samozřejmě bigbít. Pokud je piv a panáků poněkud více, ustele si klasická Mánička na stole nebo pod ním.
Být Máničkou, ať už klasickou nebo tou přesvědčenou, je často řehole - okolí se k Máničce chová s despektem a i kdyby měla několik vysokoškolských titulů, bude okamžitě zaškatulkována do spodních šuplíků sociálního náhledu, považována za živel nepřizpůsobivý a možná i nebezpečný. Máničce to ale nevadí, je Máničkou ráda. Možná je to osud, možná láska...



Co je to vlastně ten bigbít



„Byl jsi včera na tom bigbítu?“
„Potkal jsem ji na bigbítu...“
„Je mi špatně, včera jsem se na bigbítu ožral...“
Tyto a další podobné věty můžeme slýchat na konci víkendu v množství obcí a vesnic napříč celou naší republikou (často ještě ve formulaci „na bigbítě“). To proto, že se v tamním kulturáku nebo na plácku vedle fotbalového hřiště konal bigbít.
I když má slovo bigbít vícero významů, v kontextu výše zmíněných vět znamená taneční zábavu, kde hraje rocková kapela, všichni přítomní se opijí (nezřídka i sami muzikanti), spárují se a zamilují, Jarda s Luďkem si dají po hubě, protože Anča ze Lhoty dala přednost tomu prvnímu, načež se nad kelímkem laciného truňku velkolepě smíří.
Bigbít je v podstatě český unikát – nikde ve světě se podobné zábavy nekonají. Bigbít totiž, narozdíl od koncertu, trvá podstatně déle a kapela na něm nehraje tak důležitou roli, na bigbít se totiž chodí za zážitkem – možná právě pro tu ránu pěstí, možná pro vášnivý polibek ve stínech za kulturním domem, možná pro tanec s vyhlédnutou osobou, možná pro stovku jiných...
Na bigbítu se tančí. Zní-li rychlá píseň, jsou tanečníci rozděleni po skupinkách v kruzích, někteří tak logicky tančí zády ke kapele. Když tato spustí píseň pomalou, takzvaný ploužák, kruhy se rozpadnou v jednotlivé páry (což může vyústit ve zmíněný spor Jardy a Luďka). Tancem se pro potřeby bigbítu rozumí všelijaké poskakování a natřásání, mávání rukama a pohazování hlavou, to všechno jsou pohyby vlivem nedostatku rytmického cítění nebo vlivem zkonzumovaného alkoholu dosti chaotické a neuspořádané.
Jak už bylo řečeno, bigbít se koná většinou na vesnici. Místní kulturák už sice pamatuje lepší léta, hospodský má v nabídce pouze pivo, rum a zelenou, i přesto je bigbít tak trochu svátkem – ovšem zatímco v plesové sezóně dámy kontrolují bezchybnost svých večerních rób, slečny jdoucí večer na bigbít pečlivě zjišťují, zda-li jsou džíny roztrhány na správných místech nebo odhaluje-li přiléhavé tričko jejich ňadra tak akorát (tedy tak, aby své přednosti dostatečně ukázaly ale zároveň nebyly označeny za kurtizány).
Bigbít je fenomén. Každý víkend stovky kapel v celé republice vyrazí o několik vesnic dál, aby bigbít mohl proběhnout. Je jasné, že všechna výše zmíněná fakta velkou spoustu lidí odradí a patrně i trochu vyděsí, na druhou stranu právě ona fakta přitáhnou do všech těch polorozpadlých sálů dostatek Mániček všeho věku. To proto, že Máničky bigbít milují, nemohou bez něj žít a nedokážou si ho odepřít.