Máničky a konce

Ačkoli jsem v průběhu povídání o Máničkách mnohokrát zmiňoval, v různých podobách, závislost Mániček na bigbítu a jejich posedlost jeho vytvářením, občas se na to i podobně zapálená individua prostě vykašlou a skončí.

Ano, i bigbítové kapely se rozpadají. Celý proces vzniká buď odchodem některé z Mániček, kterou se nepodaří nahradit (jelikož jiné Máničky v souboru hrát nechtějí a nebo hrát neumí), nebo se soubor rozpustí jaksi kompletně. Může to být vinou únavy, může za tím stát nechuť neustále se handrkovat o mizerné honoráře se ziskuchtivými Máničkami, může na to mít vliv tvůrčí krize, vztahová krize, jakákoli jiná krize... Důvodů může být mnoho.

Některé Máničky nesou tento fakt poměrně lehce, pověsí svůj nástroj na pomyslný hřebík a občas dají na večírku k dobru nějakou historku ze svého bigbítového období.

Druhá skupina Mániček se s rozpadem souboru smiřuje velmi těžce. Nejdříve se samozřejmě snaží soubor zachránit, pokud to však již nelze učinit, hledají tyto Máničky další útočiště pro svoji bigbítovou duši. Často se tak dostanou z poměrně zavedeného souboru opět na začátek, kdy musí projít všemi martýrii popsanými v tomto seriálu. I s tímhle se Máničky smiřují těžce...

Pokud dlí Máničky v nečinnosti, tedy v té bigbítové, začínají je po čase „svrbět“ prsty. Možná i proto se tolik kapel po letech vrací zpátky na scénu – není to kalkul, je to prostě bigbítová závislost. Kdo se totiž jednou stane Máničkou, je Máničkou už navěky.

Trochu symbolicky ukončím povídáním o koncích s bigbítem i tenhle blog. Máničky začaly vycházet 2. března 2016, s tím dnešním včetně to vydalo na 55 článků (plus dvě zkazky o blogu) a pouze dvakrát se stalo, že daný týden nové povídání nevyšlo. Vzniklo také 14 papírových postaviček, které pak pózovaly na doprovodných fotografiích.

Mám pocit, že jsem zmínil všechna zásadní i podružná témata, která s bigbítovými tancovačkami nějak souvisí. Nechci se opakovat nebo další látku vytvářet uměle, proto tedy již další Máničky nebudou.

Několikrát jsem byl tázán, na kolik je tohle povídání pravda. Dalo by se to samozřejmě odbýt heslem v záhlaví blogu „Nic není pravda, všechno se skutečně stalo“, vězte ale, že pravdy je v celém seriálu možná víc, než se na první přečtení zdá. Jistě, je servírována s určitou nadsázkou, což ale na pomyslném „jádru pudla“ nic nemění.

Děkuji všem pravidelným i příležitostným čtenářům. Doufám, že Vás Máničky bavily stejně jako mne, koneckonců se k nim můžete i nadále vracet na této adrese. A možná z nich jednou udělám knížku. A možná taky ne... Každopádně, byl to hezký rok.

Jako každý grafoman mám samozřejmě v hlavě několik dalších projektů, dalších věcí, o kterých chci psát. Až tedy některý z těchto projektů spustím (pokud vůbec), dám sem na Máničky odkaz, třeba Vás pobaví nebo zaujme i psaní příští.

Mějte se, Máničky se uklánějí a míří na další štaci...

Máničky a sport

Ačkoli se i mezi Máničkami najdou sportovní fanatici, kteří různá odvětví této kratochvíle sledují nebo provozují, většina Mániček považuje sport za cosi zdraví škodlivého (což může být do určité míry pravda) nebo dokonce zvráceného, neví o něm zhola nic a informacemi z tohoto oboru pohrdá.

Mánička fanynka to má v řadách souboru složeného z podobných diletantů těžké. Ráda by s někým rozebrala zápas jara mezi Slavií a Viktorkou, ráda by si zanadávala na sudího nebo přednesla svoji představu ideální sestavy pro utkání, ovšem při pokusu o komunikaci na toto téma shledává se s nepochopením a dotazy typu „co je to Slavia?“

Nejen, že většina Mániček nesleduje žádnou pravidelnou sportovní soutěž, ony zcela ignorují i události významné, jako je mistrovství světa nebo olympijské hry. Zatímco tedy naši hokejisti bojují se Švédem o postup do semifinále a ulice jsou plné aut s českými vlaječkami, Mánička diletantka si myslí, že snad začala revoluce nebo se vrací třicetiletá vojna.

Máničky, které občas odhodí seprané džíny a obléknou dres, aby ztužily organismus a vyplavily trochu adrenalinu, jsou pak svými kolegyněmi považovány za trhlé, neboť tyto nedokážou pochopit, proč někdo dobrovolně běhá a skáče. A strží-li některá z Mániček při sportu nějaké zranění, přijde zákonitě otázka „a proč jsi to vůbec dělala?“

Většina Mániček nesportuje. A nebo považuje za sport činnosti, které se dají vyvíjet v oblíbené nálevně při popíjení truňku, tedy karty, šipky a kulečník, ty otrlejší pak i skořápky a krabičky. Kdyby věděly, že i v šipkách se koná mistrovství světa, možná by svá oblíbená házedla s odporem vrátily...

Na jedné z letních štací jsem přirovnal zarostlého bubeníka k Joe Thortonovi ze San Jose Sharks. Musel jsem pak obšírně vysvětlovat, že San Jose Sharks není metalová kapela plná vousáčů, nýbrž hokejový mančaft z Ameriky...

Máničky a rozhovory

I když Máničky rozhodně nepatří mezi celebrity a bulvární periodika se o ně tedy nezajímají, občas se přece jen najde redaktor nějakého lokálního plátku, který se rozhodne udělat s bigbítovou kapelou rozhovor.

Když některá z Mániček s touto novinou přijde na zkoušku nebo kšeft, ukáže se v naprosté nahotě, jak je na tom ta která Mánička s velikostí ega – zatímco některé Máničky tato možnost prezentace nechává zcela chladnými, druhá skupina začne vést zákulisní boj o to, kdo se rozhovoru zúčastní. Je nasnadě, že redaktor nemíní nechat vykřikovat všech pět Mániček najednou, účast na rozhovoru tedy nabídne maximálně dvěma, které se mají stát mluvčími souboru.

Jedná-li se o rozhovor pro noviny nebo časopis, existuje cesta nejmenšího odporu, kdy je tento veden prostřednictvím e-mailu, popřípadě se pisatel sejde s Máničkami někde u kávy a všechno dají v klidu dohromady. Oba tyto způsoby dávají Máničkám poměrně široký manipulační prostor a dostatek času formulovat věty tak, aby po zveřejnění odpovědí nevypadaly jako trubky. V takto vedeném rozhovoru lze také celkem bez problémů krotit egoističtější členky kapely.

Daleko větší legrace nastane, když se Máničky vydají spáchat rozhovor do rádia. I v tomhle případě se jedná většinou o lokální stanici s minimem posluchačů, výjimky pouze potvrzují pravidlo. I tak je ovšem tato cesta daleko nebezpečnější, zvláště je-li coby reprezentantka souboru vybrána Mánička s egem nabubřelým domnělou slávou. Takový rozhovor pak může napáchat daleko více škody než užitku.

Pomyslnou třešničkou na dortu jsou pak rozhovory v televizi. Jedná se zpravidla o regionální vysílání, vstup Mániček je zařazen buď brzy ráno nebo pozdě v noci. I když jde o záležitost, která se předtáčí, není mnoho příležitostí do pořízeného záznamu vstupovat. A tak si Máničky bláhově myslí, že při rozhovoru působily skromně a kultivovaně, z čehož je vyvede až odvysílaný záznam – Máničky se cítí trapně a pár známých, kteří rozhovor slyšeli, dává ještě několik měsíců k dobru všechny toporné a nepovedené perly.

Všechny rozhovory jsou ve své podstatě stejné – redaktor si pustí dvě tři písničky z posledního cédéčka, načež se pro něj neznámé kapely vyptá na okolnosti natáčení, aktuální sestavu, nejbližší koncert a plány do budoucna. Máničky blekotají o příštím vystoupení v Dolní Lhotě a tvorbě materiálu na další album. Redaktor jim popřeje hodně štěstí, pustí nějaký flák i do éteru a je hotovo.

Je diskutabilní, zda-li mají zábavové kapely v podobných rozhovorech vůbec co říct – že budou i další sobotu v Hrádku u čehokoli do blba drhnout Kabáty? Že se vrátí domů s kuropěním a celou neděli budou vyspávat na zábavě pořízenou opici? Tyhle zkazky buď všichni znají, nebo nikoho nezajímají. A tak by se možná měly Máničky rozhovorům vyhnout a soustředit se na to, aby ty Kabáty zahrály tak, aby to Kabáty alespoň připomínalo...

Když jsme s rock and rollovou kapelou vymysleli výroční vzpomínkový koncert, přislíbil nám jako host účast Viktor Sodoma, jeden z průkopníků rock and rollu v Čechách. Viktor přijel na zkoušku a ještě než jsme to „sjeli“ (což byla v jeho případě formalita, neboť měl všechny songy vážně pod kůží), vyrazili jsme udělat o celé události rozhovor do Českého rozhlasu. Vysílalo se to živě, čili nás zavedli do studia, posadili a jelo se. Docela se to povedlo, padlo pár vyvedených vtipů, všichni jsme působili celkem přirozeně. Bohužel se ukázalo, že Český rozhlas ve tři hodiny odpoledne neposlouchá nikdo, tedy kromě zbývajících spoluhráčů, kteří ho mezitím naladili ve zkušebně... 

Máničky a ženy (3.) - Ženy nebezpečné

V podstatě by se dalo celé téma dnešního povídání lakonicky shrnout tvrzením, že nebezpečnou ženou je pro Máničku každá žena vyjma její vlastní. I když je to řečeno lapidárně, není to tak daleko od pravdy...

Málokterá Mánička zůstává vůči přízni fanynek lhostejná, některé si dokonce stěžují, že za jinými členy souboru ohlíží se fanynek více než za nimi. I když jde často jen o jakousi hru, která s bigítem začíná i končí a která nemá žádných fyzických ani duševních následků, výjimky potvrzující pravidlo existují. Zejména manželky Mániček rekrutující se z řad bývalých fanynek nesou tento fakt s nelibostí, neboť si číhající nebezpečí dobře uvědomují.

O zábavových Andulkách už byla řeč v jednom z minulých dílů Mániček. Tato individua vyskytují se téměř na každé tancovačce, kde se snaží svést kohokoli z přítomného souboru, přičemž jim nezáleží ani na věku, ani na stavu, často se zdá, že ani na pohlaví... Zábavové Andulky jsou nebezpečné pouze z hlediska okamžitého hříchu, jejich zájem o Máničky končí s odjezdem souboru, o dva týdny později pak začíná opět, to už ale s příjezdem souboru nového a týká se tedy zcela jiných Mániček.

Bigbít je ovšem plný sličných žen, které mezi Andulky nepatří a které jsou s každým vypitým pivem ještě krásnější. V těchto případech už nehrozí pouze nebezpečí momentálního selhání, celá anabáze může přerůst ve vážnou komplikaci Mániččina současného vztahu, nezřídka pak v rozchod nebo rozvod (čímž se může celý kolotoč nastartovat znovu).

Velmi zvláštní kategorií komplikací souvisejících s ženami jsou pro Máničky manželky a ženy ostatních Mániček. Ano, i když ne často, i takové propletence vznikají. Ty už pak nelikvidují jen milostné vztahy zúčastněných, nýbrž i kapelu jako takovou. Zlaté pravidlo tedy praví, že na manželky a přítelkyně spoluhráček se nesahá i kdyby hrom bil.

V podstatě už pak ani nemá smysl zmiňovat případ, kdy je žena přijata do kapely, je celkem jedno, na jaký post. Dříve či později se do ní některá z Mániček zamiluje, velmi často hned dvě nebo tři najednou. Řešení v takových případech prostě neexistuje, končí to pouze rozpadem kapely, odchodem ženy z jejích řad nebo odchodem zamilovaných Mániček.

Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že jsou ženy rozkladným faktorem bigbítu. Není tomu tak, je to opačně – ženy jsou hnacím motorem všech Mániček, jejich múzami i prokletím, na které ve svých písních nadávají. Bez žen by mnohé bigbítové kapely vůbec nevznikly, stejně tak jako mnohé hity znějící víkend co víkend českým venkovem. Akorát občas běh událostí poněkud komplikují...

Hrál jsem kdysi v kapele, jejímiž členkami byly hned dvě ženy. Odstavec o ženách v souboru mohu tedy potvrdit z vlastní zkušenosti – do zmíněných dam se neustále někdo zamilovával, byl jimi krutě odmilován, psal pak nenávistné písně o zhrzené a nepochopené lásce. Některé Máničky zase zamilování pouze předstíraly aby dosáhly intimního kontaktu, což pak nesly nelibě obě členky kapely. I když tedy bude můj názor pro různé feministky těžko uchopitelný a i když jsem vyznavačem rovnoprávnosti mezi pohlavími, tvrdím, že do bigbítové kapely žena nepatří ať už hraje jakkoli dobře. V budoucnu to totiž nic dobrého nepřinese... 

Máničky a ženy (2.) - Manželky a přítelkyně

I když jsou Máničky bytosti zvláštní, určité rysy běžného modelu chování v nich zůstávají – i Máničkám není dobře samotným, touha pojmout sobě choť či přítelkyni je u nich tedy stejně obvyklá, jako u zbytku mužské populace.
Je nasnadě, že bigbít není zrovna činností, která by vnášela do vztahu klid a romantiku. I když v ojedinělých případech trojúhelník Mánička – žena – bigbít funguje, většinou je spíše jablkem sváru. Je třeba si uvědomit, že Mánička je téměř každý víkend na tancovačce, jakékoli jiné kulturní vyžití v tento čas tedy odpadá. A jen málo žen shledává zábavným sobotu co sobotu poslouchat stejný kravál, odrážet identické návrhy opilců  a k ránu tahat společensky unavenou Máničku k domovu.
Manželky a přítelkyně Mániček to nemají jednoduché. Mánička totiž podřizuje bigbítu v podstatě všechno. Kromě zmíněných víkendů je to například dovolená – pokud už k nějaké dojde, vyráží se na ni v neděli, po bigbítu, přičemž následující pátek ráno už Mánička žene svoji polovičku k domovu, neboť večer vyráží na další štaci.
Víkendy to ovšem nekončí. Bigbítová kapela vyžaduje spoustu Mániččina času i během týdne, takže tato mizí na zkoušky, na brigádu do zkušebny nebo na schůzi do nálevny. Pokud Máničky nastoupí do studia, aby nahrály desku, je po celý čas natáčení Mánička v kruhu rodinném nepoužitelná.
Velkou nelibost vzbuzuje u manželek a přítelkyň Mániček přízeň jiných žen obdivujících je během tancovačky. Je to sice logické, avšak nevyhnutelné, a jakkoli je vztah Máničky a jejího protějšku pevný, fanynky z bigbítu jsou pro něj neustálou hrozbou. Nutno podotknout, že často hrozbou oprávněnou...
V mnoha případech pojme Mánička za choť právě fanynku, kterou každý víkend vídává pod podiem a kterou po několika měsících mlsného okukování konečně sbalí. Často to vede k přerodu fanynky k zásadní odpůrkyni bigbítu, neboť si je plně vědoma všech úskalí, která bigbít do jejího vztahu s Máničkou přináší.
Vztahy Mániček se rozpadají o něco častěji, než je obvyklé. Většinou za to mohou právě Máničky – ať už podlehnout svodům s bigbítem spojeným nebo jsou prostě oddány svému konání tak, že to jejich polovička nevydrží. Co se bigbítu týče, neznají totiž Máničky kompromisů, a právě proto to mají jejich manželky a přítelkyně tak složité.

Naštěstí jsem nikdy nezažil ono tradiční ultimátum „buď já, nebo bigbít“, znám ho tedy pouze zprostředkovaně, jeho výskyt je ale častější, než by se zdálo. Sám vlastně nevím, jak a zda-li bych podobnou situaci řešil. Bigbít je totiž pro Máničku ženou i přítelkyní, nemůže ho jen tak nechat jít...

 

Máničky a ženy (1.)

 Mám rád holky. To je jediný důvod, proč dělám muziku. Zjistil jsem, že když máte kytaru, tak se prostě začnou samy svlíkat. A když na ni ještě umíte hrát, svlíkají se o dost rychleji.

Lemmy Kilmister

V mnoha předešlých povídáních o Máničkách jsme nastínili různé důvody, proč se vlastně Máničky bigbítu věnují. Zapomeňte na ně. Jediným důvodem, proč jsou Máničky ochotny snášet příkoří s bigbítem spojená, jsou ženy. Ano, bytosti mnohdy méně křehké, než se o nich vypráví, bytosti často vrtkavé, někdy proradné, každopádně bytosti, kvůli kterým berou Máničky do ruky kytaru a učí se první akordy. To, co je v bigbítovém snažení žene kupředu, je totiž potencionální přízeň žen.

Ne že by snad pro většinu Mániček bylo těžké dosíci zmíněné přízně jinak, je ovšem dokázáno (a sám velký Lemmy to úvodním citátem shrnul), že s kytarou na krku a metr nad publikem lze takto konat snáze. Ostatně i mužská část publika často vyráží na tancovačku právě z tohoto důvodu, kouzlo bigbítu a spotřebovaného alkoholu totiž dokáže zakrýt nejeden nedostatek.

Máničky hrají primárně pro ženy (pokud tvrdí opak, nevěřte jim), skládají písně o ženách a pro ženy a chtějí, aby se ženám jejich písně líbily, aby je dojaly, rozveselily nebo pobavily. Chtějí, aby si s nimi tančící ženy prozpěvovaly, zbožně na ně hleděly a pokud možno umdlévaly při jejich sólech. Proto Máničky preferují zábavy, kde je ženská část publika procentuelně vyšší. Má to i praktické důvody – ženy se většinou neperou (výjimky jsou ovšem dosti brutální), nemají snahu bořit Máničkám aparát a téměř nikdy se neopijí do té míry, že by aparát jakkoli znečistily, což se u mužské části diváctva zřídka stává. A vždycky je šance, že se některá z přítomných žen do některé Máničky neodkladně zamiluje.

I Máničky autorky považují ženy za svoji hlavní inspiraci. Pokud ženu mají a nemají ji dlouho, píší písně zamilované, jež danou ženu zcela nekriticky velebí. Pokud ženu mají déle, píší písně o stereotypu a nesplněných touhách. A pokud je žena opustí, píší písně o zradě a zlomených srdcích – toto období je nejvíce plodné, drtivá většina takto vzniklých písní je klišovitá a poměrně hloupá.

Z uvedeného je patrné, že kol žen se vlastně celý bigbít točí a bez žen by nemohl existovat. Vyvstává tedy otázka, zda-li to nakonec nebyly právě ženy, které bigbít vymyslely...

Máničky a ženy je téma natolik bohaté, že se s ním setkáme i v příštím povídání.

Máničky a pořadatelé (2.)

Nyní už víme, že pořadatel je v zásadě alfou a omegou bigbítového dění, jehož prostřednictvím se Máničky dostávají ke všem kratochvílím, které z bigbítu plynou. Minule jsme sice načrtli několik skupin, ze kterých se pořadatelé rekrutují, je ovšem třeba podotknout, že jediné, na čem skutečně záleží, je zda-li pořadatel plní svoji funkci, tedy zda-li toho pořadatele dělá dobře.

Příklad dobrého pořadatele:

Pořadatel zavolá Máničce manažerce půl roku až rok před plánovanou zábavou. Nadnese termín, který předem zkontroloval na webových stránkách kapely, i tak má ale v záloze ještě několik termínů náhradních. Dohodne se s Máničkou manažerkou na podmínkách spolupráce, pokud zve bigbítový soubor poprvé, zpravidla se i sejdou přímo na místě, kde pořadatel ukáže Máničkám vše potřebné.

Dobrý pořadatel žádá o plakáty zhruba měsíc před zábavou. Poté, co mu je Máničky doručí (ať už osobně nebo např. poštou), vylepí je v širokém okolí a to v několika kolech, tedy tak, aby po určitém čase nahradil plakáty, které strhali vandalové nebo přelepila konkurence. Stejně usilovně propaguje dobrý pořadatel akci na internetu, popřípadě v rádiu. Několik dní před zábavou pak pořadatel zavolá znovu a ověří si již domluvený čas příjezdu bigbítového souboru.

Když kapela v den zábavy dorazí na místo, sál je příjemně vytopen, elektrický přívod natažen, bar je připraven zachránit vyprahlé Máničky. Pořadatel je pak po celou dobu tancovačky střízliv, bdí nad všeobecnou spokojeností a eliminuje případné problémy, nad ránem pak poskytne unaveným Máničkám proviant a taktéž jim vyplatí částku smluvenou za jejich produkci.

Příklad špatného pořadatele:

Pořadatel volá ve středu Máničce manažerce, zda-li by v sobotu kapela nepřijela hrát. Je nepříjemně rozladěn z toho, že Máničky na sobotu už kšeft mají, nakonec ale vytáhne ještě dva týdny vzdálený termín, na kterém se s Máničkami domluví. Na otázky ohledně elektrického přívodu odvětí, že je všechno v pohodě, protože minulý víkend u něj hrál Jarda ze Lhoty a jističe to vydržely (teprve posléze se zjistí, že Jarda jezdí v sestavě 1x Jarda + 1x klávesy...). Stejně otevřená zůstane i otázka honoráře, kterou pořadatel odbude notickou „uvidíme, jak to dopadne.“ Dále pořadatel uvede, že plakáty udělá vlastní. Když mu Mánička manažerka klade na srdce, že kapela potřebuje do sálu minimálně dvě hodiny před začátkem zábavy, nevidí v tom problém, podle svých slov je v podniku pořád.

Týden před zábavou volá pořadatel znovu s dotazem, kde tedy jsou ty plakáty. Mánička manažerka mu udiveně vysvětluje, že nahlásil plakáty vlastní, načež ale stejně sedne do auta a plakáty pořadateli odveze.

Je jasné, že po cestě na podobnou štaci nevidí Máničky plakát ani jeden. Když dorazí na místo, sál je zavřený a po pořadateli není ani stopy, telefon nezvedá. Zhruba za půl hodiny se pořadatel konečně objeví – s omluvou, že se včera nehorázně ožral, odemkne sál, načež jde zatopit. Máničky stěhují aparát na neuklizené a zmrzlé podium.

Pokud je Máničkami požadovaný elektrický přívod vůbec přítomen, vypadnou pojistky hned po prvním kontaktu (skutečně, Jarda a jeho klávesy nemají takový odběr jako bigbítový soubor). Pořadatel nahodí jističe, celá situace se samozřejmě opakuje, je tedy zřízen náhradní přívod z rodinného domku vedle kulturáku (který drží, ovšem jen do doby, než si jeho majitel potřebuje domíchat kolečko malty a kapelu nemilosrdně odpojí).

Pořadatel po další hodině konečně zprovozní výčep, více než žízni Mániček věnuje se ale žízni své, do začátku zábavy uvede se do stavu, který při příjezdu avizoval na minulou noc. Ještě předtím stihne předat Máničce manažerce plakáty, které mu zbyly – netřeba zmiňovat, že je to téměř identické množství s tím, které Mánička manažerka pořadateli dopravila.

Zábava proběhne, polovina diváků vstupné neplatí, neboť opilý pořadatel není schopen ho vybrat. Stejně probíhá i jednání Mániček s pořadatelem po konci tancovačky, pokud tedy pořadatel neusne nebo nezmizí...

Z předchozího textu je jasně patrné, že Máničky preferují pořadatele dobré. Špatných extrémů, jako je ten výše popsaný, je málo, avšak jsou. Většinou je ale Máničky potkají jenom jednou, příště už totiž podobné pořadatele posílají do patřičných míst a o to víc si váží extrémů dobrých.

Za těch skoro sedmnáct let s bigbítem jsem zažil mnoho pořadatelů, bohužel i několik popsaných ve druhém odstavci. Namátkou vzpomenu na Hrocha (celkem přiléhavá přezdívka), který v momentě našeho příjezdu dorážel desáté pivo a objednával rum. Když jsme vynosili aparát, nakoukl do sálu a zahalekal: „Ani to nestavte, stejně nikdo nepřijde.“

Měl pravdu. Když jsme asi po dvou hodinách aparát znovu naložili a vydali se k domovu, Hroch poklidně spal uprostřed prázdné hospody...

Máničky a pořadatelé (1.)

I když toho bylo o bigbítu v tomhle povídání zmíněno už celkem dost a i když o pořadatelích tancovaček padne zmínka v každém druhém článku, ještě jsme se na ně pořádně nepodívali. Uděláme to tedy dnes (a vlastně i příště).

Pořadatel bigbítové zábavy je ten, který jde z kůží na trh a nese většinu rizik s tancovačkou spojených. V drtivé většině je to pořadatel, který akci domluví, následně zpropaguje (ať už pomocí plakátů nebo internetu, popřípadě kombinací obého), načež se na celém podniku snaží neprodělat kalhoty. Být pořadatelem tancovačky je funkce veskrze nevděčná, vždycky je totiž něco špatně – z jedné strany si stěžují diváci, že to na baru vázne a navíc není k dostání jejich oblíbený truňk, z druhé řvou na pořadatele Máničky, které mají v šatně zimu a nedostatek chlebíčků. Po skončení zábavy pořadatel vyplatí Máničky, obsluhu, na stranu dá peníz pro ochranný autorský svaz a na případný nájem kulturáku, načež zjistí, že to všechno vlastně dělal zadarmo (což někdy může být ještě ta lepší verze). Být pořadatelem tedy vyžaduje silné nervy a jisté zalíbení v bigbítu – není náhodou, že leckterý pořadatel vlastně takovou Máničkou je, ovšem na druhé straně pomyslné barikády.

Pořadatelé bigbítových zábav se nejčastěji rekrutují z těchto skupin:

1) Nadšenci

Nadšenci jsou skutečnými Máničkami. S bigbítem vyrostli, na bigbítu strávili mládí, pouze jejich neschopnost na cokoli hrát je postavila do této role. Vlastně jim ani nezáleží na tom, bude-li tancovačka zisková – pokud totiž zábava skončí na nule, jsou spokojeni, že do toho nemuseli vrážet vlastní finance, dají si s kapelou panáka a domluví další termín. Na zábavách pořádaných Nadšenci mají Máničky perfektní servis, neboť Nadšenci si jich váží. Bohužel, Nadšenců ubývá...

2) Spolky

Kromě myslivců a hasičů, kteří na vsích osnují začátkem roku bály, obývá ornou tancovačkovou půdu ještě spousta dalších spolků, které zábavy pořádají. I zmínění hasiči čas od času kromě tradičního plesu uspořádají bigbít, dalšími obvyklými pořadateli jsou spolky sportovní. Výhodou těchto pořadatelů je fakt, že bigbít bývá často spojen s nějakou další událostí, jako jsou hasičské závody nebo fotbalový turnaj – akce probíhá po celý den, je tak o něco snazší naplnit pokladny u výčepů, nemálo účastníků odpoledních kratochvílí pak zůstane i na večerní zábavu. A zatímco pořadatel Nadšenec těžko shání kumpány do pořadatelské služby, spolky mají obvykle dosti širokou základnu, aby tuto potřebu pokryly.

3) Zlatokopové

Zlatokopové jsou vlastně opakem Nadšenců. K bigbítu mají pramalý vztah, zábavu pořádají hlavně s vidinou vlastního obohacení. Je zvláštní, že ačkoli jde Zlatokopům o finanční efekt a tedy i co největšího množství diváků, často fázi propagace zcela podcení nebo se na ni vykašlou úplně. Jak už bylo mnohokrát zmíněno, bigbít není zrovna výdělečná záležitost, většina Zlatokopů to po několika zábavách s rozčarováním pochopí, na bigbít zanevře a vrhne se na pořádání diskoték.

4) Města a obce

Obecní nebo městské slavnosti jsou Máničkami velmi oblíbené podniky. Většinou se na nich neplatí vstupné, o diváky tedy není nouze, stejně tak není nouze o honorář – město nebo obec má na akci nějaký rozpočet, kde je částka za preludování Mániček dopředu zkalkulována a je s ní počítáno. Často to mají tito pořadatelé dobře vyřešené i po stránce organizační, akce tak jede podle plánu a bez zbytečných zádrhelů.

5) Agentury

Ano, i s agenturami se občas Máničky potkají. Většinou jde o nějakou formu firemního večírku, kam jsou Máničky najaty do role klaunů, kteří sice skoro nikoho nezajímají, jsou ale agenturou dobře zaplaceni a je jim poskytnut kvalitní servis. V agenturách většinou pracují profesionálové, jednání je tak korektní a vše domluvené bývá splněno.

Ať už pořádá bigbítovou zábavu kdokoli, vězte, že to není nikterak jednoduchá

a většinou ani nikterak výdělečná záležitost. Být pořadatelem je nevděčné a stresující, není tedy divu, že jich v celkovém měřítku spíše ubývá. O to víc si Máničky váží těch, kteří zábavy s železnou pravidelností pořádají dál.

Obecenstvo dorazivší na tancovačku má často tendenci organizaci akce kritizovat. I když je to někdy na místě, doporučuji si nejdříve podobnou funkci vyzkoušet – teprve poté se ukáže spousta nepříjemností s pořádáním tancovačky spojených, které byly před tím neznalému oku skryty.

Máničky a webovky

Prezentace není nikdy dost, a to ani na poli vesnického bigbítu. Ačkoli pořadatelé (a často i samy Máničky) vylepí na každou tancovačku po okolí plakáty a nahlásí její konání do oblastního rádia (kde to někdy i přednesou), překoná-li kapela počáteční porodní bolesti a stane-li se kapelou víceméně zaběhlou, čeká ji patrně i spuštění vlastního webu.

Dnes je pořízení webových stránek v podstatě banalitou – stačí si zvolit některý ze serverů poskytujících patřičné nástroje, popřípadě za celkem nízký peníz (nízký rozhodně v porovnání s ostatními provozními náklady souboru) opatřit doménu. Vytvořením webových stránek je pak pověřena Mánička, která k IT specializaci tíhne nejvíce.

I když už jsou webovky kapely v podstatě samozřejmostí, je mnoho souborů, které sice stránky spustí, jejich aktualizace pak ale vázne. Když si tedy Jarda z Dolní Lhoty přečte na plakátu neznámé jméno a zadá ho do vyhledávače, stránky kapely sice nalezne, poslední zmínka o koncertech je ale tři roky stará a složení muzikantů na webu prezentované je už dávno minulostí. Zejména u bigbítových souborů je toto častou nemocí, která jejich prezentaci spíše škodí.

Pokud Máničky nezvládnou ani základ ovládání webového editoru, je další možností, kterak být součástí internetu, jeden ze serverů, které se na profily kapel přímo specializují. I tady je ovšem potřeba zadat alespoň základní data a občas je zaktualizovat, jinak je to stejný případ jako u webu, který nechají Máničky ležet ladem.

Asi nejpopulárnějším prostředkem, jak kapelu ve světě jedniček a nul zviditelnit, je sociální síť. Většina Mániček je totiž tímto (vý)dobytkem zdegenerována stejně jako zbytek populace, takže se o případný profil souboru nejen stará, nýbrž ho i aktivně navštěvuje, přidává komentáře a rozesílá to všechno svým internetovým pseudopřátelům (tedy krom milionu vtipných fotek a videí posbíraných na jiných místech sítě). I případné odpůrkyně z řad Mániček musí tedy chtě nechtě uznat, že profil na sociální síti kapele prospívá. Jen je třeba brát s rezervou počet lidí, kteří se na síti nahlásí jako účastníci příští zábavy, ten se totiž s realitou často krutě rozchází...

Doba chvátá, technologie se mění každým dnem. Klasický plakát vylepený na dřevěnou desku vedle hospody se stává pomalu raritou nahrazenou neviditelnými vlákny celosvětové sítě. I proto by neměly Máničky internetovou prezentaci podcenit a pokud už vlastní web či profil zřídí, měly by ho spravovat pravidelně a kultivovaně.

Jsem přesvědčen, že i povídání o Máničkách by bylo více sledované, kdyby se mezi čtenáře dostávalo prostřednictvím sociální sítě. Bohužel pro Máničky, tedy alespoň ty z přítomných textů, trpím k sociálním sítím nefalšovaným odporem – pořád jsem totiž přesvědčen, že některé věci virtuálně nahradit nelze a snaha o to obejít tento fakt připadá mi tak trochu pitomá... 

Máničky a začátek roku

Přelom roku nese se sice ve znamení relativního klidu, který je pouze o silvestrovské noci poněkud narušen snahou opilců podpálit jeden druhého, hned poté ale na mnoha pracovištích dojde k takřka šílenému shonu. Tahle situace mne zastihla tak trochu v nedbalkách, proto minulou středu nevyšlo nové povídání o Máničkách. Pravidelným čtenářům se tímto omlouvám.

Začátek roku je obdobím poněkud rozporuplným. Zatímco veškeré spolky, které v obcích a vesnicích aktivně působí, horečně připravují plesy a bály, Máničky nemají do čeho píchnout. Jak už bylo minule řečeno, přijmou samozřejmě spoustu předsevzetí týkajících se úklidu zkušebny, tvorby nových písní a údržby aparátu, víme ovšem, jak to s podobnými vizemi bývá – ve zkušebně to dál vypadá jako na smetišti, místo nových písní stihnou v tomto období Máničky zapomenout i ty staré a do zimy, která panuje ve skladu aparátu, se nikomu nechce. Bigbít je prostě na měsíc až dva postaven mimo provoz.

Z tohoto vzorce mírně vybočuje pouze Mánička manažerka, která je pověřena správou fermanu. Ti nejaktivnější pořadatelé už mají termíny zamluveny, ti liknavější volají právě v tomto období, těm, kterým je to tak trochu jedno, volá zase Mánička manažerka sama (jsou určitá místa, kde si chce bigbítový soubor zahrát stůj co stůj znovu).

Zbytek souboru věnuje se převážně radostem světským. Pokud se vůbec potkává, je to v drtivé většině v restauračních zařízeních, kde pak nad větším množstvím škodlivého moku vedou Máničky zasvěcené a horlivé diskuse, jejichž cílem je zejména vyzdvihnout kvalitu vlastní bigbítové kapely a nedostatky všech kapel ostatních. V této činnosti jsou muzikanti napříč žánry velmi zdatní, věnují se jí pravidelně a s jistým zalíbením.

Existuje určité malé procento bigbítových souborů, které mají kromě rockových standardů v repertoiru i něco dechovek a táborákových hitů, díky čemuž se mohou prezentovat i na rozličných plesech. Valná většina Mániček však tyto kolegyně označuje za zaprodané hudlaře a zásadně odmítá zařadit mezi Smooke On The Water a Breaking The Law odrhovačku o mašince nebo hasičích, kteří neuhasili pivovárek.

Většina Mániček se těší, až tohle podivné období skončí. Nakonec je to většinou zaskočí, v den prvního bigbítu zjistí, že nemají paličky, kytara má prasklou strunu, zesilovač špatnou lampu, občas se také stává, že svůj nástroj nemohou vůbec najít (což měrou vrchovatou dokumentuje úsilí při domácím cvičení). Každý problém má ale svoje řešení a nic nemůže Máničkám zkazit radost z toho, že se jede znovu hrát.

Subjektivně využívám začátek roku, alespoň z pohledu bigbítového souboru, k sumarizaci nových nápadů a jejich převedení do digitální podoby. Lovím z telefonu úryvky nabroukaných melodií, nahraných v rychlosti třeba na ulici (pod neumělým na na na jsou v pozadí slyšet auta) a snažím se z nich slepit písničku. Někdy úspěšně, někdy méně. Každopádně, dosti songů, pod kterými jsem podepsán, vzniklo právě v období tohohle bigbítového klidu.