Máničky a první zkoušky

První zkouška bigbítové kapely je svolána ihned po zvelebení zkušebny a je Máničkami považována za jakési slavnostní vykročení směrem k bigbítové budoucnosti. Zapálené Máničky se na zkoušku těší a dostaví se o půl hodiny dříve. Záhy ovšem přijde rozčarování.

Ukáže se, že jedna z Mániček musela neodkladně zůstat v práci, druhá byla nucena doprovázet manželku do hypermarketu, kde byl ten den zlevněn sýr a třetí na zkoušku prostě zapomněla. Zbylé dvě Máničky, které se ve zkušebně sešly, tedy několikrát zklamaně uhodí do svých nástrojů, načež vytáhnou telefony a snaží se domluvit zkoušku další. Trvá to poměrně dlouho – vždy, když dvě Máničky termín schválí, třetí ho zamítne, dochází tak k dalšímu kolu telefonátů. Celá anabáze se ještě několikrát opakuje než Máničky konečně dospějí k náhradnímu termínu.

Na další zkoušku už dorazí Máničky všechny, minimálně dvě ale s půl hodinovým až hodinovým zpožděním, jehož důvody jsou různé – od nemocných ratolestí až po marnou snahu najít obuv. Po vyslechnutí sáhodlouhých omluvných příběhů na sebe Máničky navěsí nástroje a poprvé do nich společně udeří. A znovu přijde rozčarování.

Změť zvuků, která se line zkušebnou, totiž ani v nejmenším nepřipomíná píseň, na které se Máničky domluvily a kterou hodlají hrát. V zásadě platí, že v podstatě žádné dva nástroje spolu neladí, nehrají spolu v rytmu a Mánička pověřená zpěvem nasazuje tento v místě zcela nevhodném, nemluvě už vůbec o jeho falši. Po chvíli nechápavého ticha začnou Máničky hledat příčinu problému, který má většinou dva důvody – buď je vybraná píseň vysoko nad schopnostmi Mániček ji interpretovat a nebo zcela opomněly domácí přípravu, takže vůbec netuší, co mají hrát. Velmi často jde dokonce o kombinaci důvodů obou.

Teprve postupem času Máničky pochopí, že zkouška není zábavným odpolednem, kdy u otevřeného lahváče občas vyloudí nějaký tón, ale poměrně tvrdou prací,  a také že vyžaduje zodpovědný přístup v podobě domácí přípravy a poctivého tréninku. Je nasnadě, že v tomto období dochází k prvním odchodům z řad kapely, příchodům nových spoluhráčů a jejich dalším následným odchodům. Zapálené a vytrvalé Máničky absolvují podobných zkoušek desítky a stovky, vystřídají mnoho spoluhráčů a vyslechnou nespočet absurdních omluv pozdních příchodů. Přesto zůstávají věrné snu o podiu místního kulturáku a poctivě doma cvičí svoje party, aby se hned na další zkoušce ukázalo, že byly jediné, které tak učinily. Zkoušky jsou totiž věčný úděl a trest Mániček za lásku k bigbítu.

Málokdy se stane, že by na domluvenou zkoušku přišli všichni muzikanti včas. Pozdní příchody, většinou těch samých recidivistů, inspirují po nějakém čase jednu ze zodpovědných Mániček k vytvoření sazebníku pokut, které budou opozdilci hradit do kapelní kasičky a tato tak bude bobtnat a kapela bohatnout. Nápad je to jistě zajímavý, většinou je i jednomyslně přijat, nikdy už ale není kompletně realizován – hned na další zkoušce je sice dvěma pozdě dorazivším Máničkám vyměřena pokuta, ovšem ani po roce a dalších udělených sankcích nepřibude v kase ani koruna, plní se pouze seznam neplatičů...