V dnešním povídání
uzavřeme přehled neduhů, se kterými se Máničky na podiích potýkají. Zbývají
zmínit dva, jeden nepříliš častý, jeden naopak velmi pravidelný. Jsou to:6) Máničky a pooperační stavy
I Máničky patří mezi pouhé smrtelníky, čas od času se tedy některá z nich musí podrobit lékařskému zákroku ve větším rozsahu. Když Mánička podstoupí operaci, ihned po procitnutí z narkózy se snaží zjistit, jak dlouho bude trvat rekonvalescence, respektive za jak dlouho bude moci opět na podium. Tabulkový termín sdělený lékařem Máničku příliš neuspokojí, interně tedy vyhodnotí, že k zotavení bude stačit zhruba poloviční (nebo ještě výrazně kratší) doba. Teprve na podiu pak zjistí, že doktor nelhal – dosud nezacelené rány se při hraní nepříjemně ozývají, ty obzvláště odvážné Máničky začnou během preludování krvácet. Po čase Máničky tyto anabáze vydávají za veselé historky, během produkce je v nich ovšem malá dušička, neboť si uvědomí (jako vždycky pozdě), že svůj návrat k bigbítu patrně poněkud uspěchaly. Naštěstí většina podobných případů končí dobře, nic není třeba znovu látat nebo opětovně řezat...
7) Máničky a hypochondrie
Sedmý bod pomyslného seznamu chorob a neduhů je bodem vrcholným, neboť snad v každé kapele nachází se alespoň jedna Mánička, která hypochondrií trpí. Žádná z těchto Mániček, stejně jako všichni ostatní hypochondři, tuto poruchu nepřizná, zato ale chrlí na své spoluhráčky přehršel různých diagnóz svých nemocí, obé je v tomto případě jaksi domnělé. Ostatní Máničky jsou tímto výčtem poměrně stresovány – za prvé je už z principu obtěžuje, za druhé v podstatě nikdy nepoznají, zda-li není dotyčné Máničce skutečně špatně, neboť zkazkami o bídě svého zdravotního stavu je častuje v podstatě nepřetržitě. Pokud pak sužuje dvě Máničky stejná zdravotní komplikace, je nasnadě, že Mánička hypochodrička má její daleko horší podobu, např. pokud jinou Máničku bolí zub, Mánička hypochondrička trpí rovnou zánětem trojklaného nervu. A tak se namožené svaly mění v infarkty, zadýchání v kolaps vlivem vysokého tlaku, naražené končetiny ve zlomeniny. Není divu, že se zhruba po desáté nepotvrzené smrtelné diagnóze změní obavy ostatních Mániček ve lhostejnost, popřípadě ironii. Pokud pak Mánička hypochonrička skutečně utrpí nějaký úraz nebo ji postihne závažná nemoc, místo pomoci dočká se pouze vtipů mířených na vlastní osobu a doporučení, ať vyhledá psychiatra.
Možná je to pouze náhoda, ale v souborech, kde jsem působil, nebyla nutnost operace zase tak výjimečná, ať už se jednalo o kolena zdevastovaná sportem nebo zanícený žlučník. Každopádně, ani jedna z Mániček nedodržela lékařem stanovenou lhůtu na zhojení, já jsem jim v tomhle byl dost špatným příkladem – osmý den po operaci už zmíněného žlučníku jsem stál na podiu, ještě slušivě zašit. Trup jsem omotal několika vrstvami obvazů, celý se stáhl a moc se nehýbal, nějak to šlo, zábavku jsem odehrál (byl jsem samozřejmě zproštěn stěhování aparátu). Asi za tři dny proběhl při vyndávání stehů následující rozhovor:
Já: Kdy to můžu začít zatěžovat?
Lékař: Minimálně za měsíc. Co byste potřeboval dělat?
Já: Odehrát koncert.
Lékař: Kdy?
Já: Minulou sobotu...
Sedmý bod pomyslného seznamu chorob a neduhů je bodem vrcholným, neboť snad v každé kapele nachází se alespoň jedna Mánička, která hypochondrií trpí. Žádná z těchto Mániček, stejně jako všichni ostatní hypochondři, tuto poruchu nepřizná, zato ale chrlí na své spoluhráčky přehršel různých diagnóz svých nemocí, obé je v tomto případě jaksi domnělé. Ostatní Máničky jsou tímto výčtem poměrně stresovány – za prvé je už z principu obtěžuje, za druhé v podstatě nikdy nepoznají, zda-li není dotyčné Máničce skutečně špatně, neboť zkazkami o bídě svého zdravotního stavu je častuje v podstatě nepřetržitě. Pokud pak sužuje dvě Máničky stejná zdravotní komplikace, je nasnadě, že Mánička hypochodrička má její daleko horší podobu, např. pokud jinou Máničku bolí zub, Mánička hypochondrička trpí rovnou zánětem trojklaného nervu. A tak se namožené svaly mění v infarkty, zadýchání v kolaps vlivem vysokého tlaku, naražené končetiny ve zlomeniny. Není divu, že se zhruba po desáté nepotvrzené smrtelné diagnóze změní obavy ostatních Mániček ve lhostejnost, popřípadě ironii. Pokud pak Mánička hypochonrička skutečně utrpí nějaký úraz nebo ji postihne závažná nemoc, místo pomoci dočká se pouze vtipů mířených na vlastní osobu a doporučení, ať vyhledá psychiatra.
Možná je to pouze náhoda, ale v souborech, kde jsem působil, nebyla nutnost operace zase tak výjimečná, ať už se jednalo o kolena zdevastovaná sportem nebo zanícený žlučník. Každopádně, ani jedna z Mániček nedodržela lékařem stanovenou lhůtu na zhojení, já jsem jim v tomhle byl dost špatným příkladem – osmý den po operaci už zmíněného žlučníku jsem stál na podiu, ještě slušivě zašit. Trup jsem omotal několika vrstvami obvazů, celý se stáhl a moc se nehýbal, nějak to šlo, zábavku jsem odehrál (byl jsem samozřejmě zproštěn stěhování aparátu). Asi za tři dny proběhl při vyndávání stehů následující rozhovor:
Já: Kdy to můžu začít zatěžovat?
Lékař: Minimálně za měsíc. Co byste potřeboval dělat?
Já: Odehrát koncert.
Lékař: Kdy?
Já: Minulou sobotu...
Žádné komentáře:
Okomentovat