Máničky a sport

Ačkoli se i mezi Máničkami najdou sportovní fanatici, kteří různá odvětví této kratochvíle sledují nebo provozují, většina Mániček považuje sport za cosi zdraví škodlivého (což může být do určité míry pravda) nebo dokonce zvráceného, neví o něm zhola nic a informacemi z tohoto oboru pohrdá.

Mánička fanynka to má v řadách souboru složeného z podobných diletantů těžké. Ráda by s někým rozebrala zápas jara mezi Slavií a Viktorkou, ráda by si zanadávala na sudího nebo přednesla svoji představu ideální sestavy pro utkání, ovšem při pokusu o komunikaci na toto téma shledává se s nepochopením a dotazy typu „co je to Slavia?“

Nejen, že většina Mániček nesleduje žádnou pravidelnou sportovní soutěž, ony zcela ignorují i události významné, jako je mistrovství světa nebo olympijské hry. Zatímco tedy naši hokejisti bojují se Švédem o postup do semifinále a ulice jsou plné aut s českými vlaječkami, Mánička diletantka si myslí, že snad začala revoluce nebo se vrací třicetiletá vojna.

Máničky, které občas odhodí seprané džíny a obléknou dres, aby ztužily organismus a vyplavily trochu adrenalinu, jsou pak svými kolegyněmi považovány za trhlé, neboť tyto nedokážou pochopit, proč někdo dobrovolně běhá a skáče. A strží-li některá z Mániček při sportu nějaké zranění, přijde zákonitě otázka „a proč jsi to vůbec dělala?“

Většina Mániček nesportuje. A nebo považuje za sport činnosti, které se dají vyvíjet v oblíbené nálevně při popíjení truňku, tedy karty, šipky a kulečník, ty otrlejší pak i skořápky a krabičky. Kdyby věděly, že i v šipkách se koná mistrovství světa, možná by svá oblíbená házedla s odporem vrátily...

Na jedné z letních štací jsem přirovnal zarostlého bubeníka k Joe Thortonovi ze San Jose Sharks. Musel jsem pak obšírně vysvětlovat, že San Jose Sharks není metalová kapela plná vousáčů, nýbrž hokejový mančaft z Ameriky...