Ačkoli jsem v průběhu
povídání o Máničkách mnohokrát zmiňoval, v různých podobách, závislost
Mániček na bigbítu a jejich posedlost jeho vytvářením, občas se na to i podobně
zapálená individua prostě vykašlou a skončí.
Ano, i bigbítové kapely se
rozpadají. Celý proces vzniká buď odchodem některé z Mániček, kterou se
nepodaří nahradit (jelikož jiné Máničky v souboru hrát nechtějí a nebo
hrát neumí), nebo se soubor rozpustí jaksi kompletně. Může to být vinou únavy,
může za tím stát nechuť neustále se handrkovat o mizerné honoráře se
ziskuchtivými Máničkami, může na to mít vliv tvůrčí krize, vztahová krize,
jakákoli jiná krize... Důvodů může být mnoho.
Některé Máničky nesou tento
fakt poměrně lehce, pověsí svůj nástroj na pomyslný hřebík a občas dají na
večírku k dobru nějakou historku ze svého bigbítového období.
Druhá skupina Mániček se
s rozpadem souboru smiřuje velmi těžce. Nejdříve se samozřejmě snaží
soubor zachránit, pokud to však již nelze učinit, hledají tyto Máničky další
útočiště pro svoji bigbítovou duši. Často se tak dostanou z poměrně
zavedeného souboru opět na začátek, kdy musí projít všemi martýrii popsanými
v tomto seriálu. I s tímhle se Máničky smiřují těžce...
Pokud dlí Máničky
v nečinnosti, tedy v té bigbítové, začínají je po čase „svrbět“
prsty. Možná i proto se tolik kapel po letech vrací zpátky na scénu – není to
kalkul, je to prostě bigbítová závislost. Kdo se totiž jednou stane Máničkou,
je Máničkou už navěky.
Trochu symbolicky
ukončím povídáním o koncích s bigbítem i tenhle blog. Máničky začaly
vycházet 2. března 2016, s tím dnešním včetně to vydalo na 55 článků (plus
dvě zkazky o blogu) a pouze dvakrát se stalo, že daný týden nové povídání
nevyšlo. Vzniklo také 14 papírových postaviček, které pak pózovaly na doprovodných
fotografiích.
Mám pocit, že jsem
zmínil všechna zásadní i podružná témata, která s bigbítovými tancovačkami
nějak souvisí. Nechci se opakovat nebo další látku vytvářet uměle, proto tedy
již další Máničky nebudou.
Několikrát jsem byl
tázán, na kolik je tohle povídání pravda. Dalo by se to samozřejmě odbýt heslem
v záhlaví blogu „Nic není pravda, všechno se skutečně stalo“, vězte ale,
že pravdy je v celém seriálu možná víc, než se na první přečtení zdá.
Jistě, je servírována s určitou nadsázkou, což ale na pomyslném „jádru
pudla“ nic nemění.
Děkuji všem pravidelným
i příležitostným čtenářům. Doufám, že Vás Máničky bavily stejně jako mne,
koneckonců se k nim můžete i nadále vracet na této adrese. A možná
z nich jednou udělám knížku. A možná taky ne... Každopádně, byl to hezký
rok.
Jako každý grafoman mám
samozřejmě v hlavě několik dalších projektů, dalších věcí, o kterých chci
psát. Až tedy některý z těchto projektů spustím (pokud vůbec), dám sem na
Máničky odkaz, třeba Vás pobaví nebo zaujme i psaní příští.
Mějte se, Máničky se uklánějí a míří na další štaci...
Tak máničky nikdy nevěděli, kdy něco skončilo. Protože kdyby věděly, tak by dneska už nebyly. Lidi, přiznejme si to. To období je za námi. Je mi smutno, když vidím různé lidi, kteří u piva řeší, jak moc hippie jsou a baví se o tom, jak vybrat lovecký lesní roh do rockové kapely. Jako nic proti ničemu, ale buďme dospělí. Že?
OdpovědětVymazat