Minule jsme si řekli o
potížích Mániček s hlasovým ústrojím a také jak vypadá kšeft odehraný
s horečnatou chorobou. Dnes budeme ve výčtu neduhů pokračovat.
3) Máničky a úrazy
V jedné knize věnující
se výuce kytarové hry se píše, že by se kytaristé měli vyhnout skládání uhlí,
vrhu koulí a v podstatě veškeré manuální práci vůbec. A je to svatá
pravda... Máničky jsou ovšem bytosti nepoučitelné, s oblibou tak berou
v den zábavy do ruky šroubováky, vrtáky a dláta, aby si je o několik okamžiků
později vrazily do ruky. Je samozřejmostí, že ke zranění dojde vždycky na té
části těla, kterou Mánička ke hraní nezbytně potřebuje, většinou tedy právě na
pažích, u bubeníků připadají v úvahu ještě dolní končetiny. Po zastavení
krvácení začne postižená Mánička sčítat škody a uvažovat, zda-li je večerní
tancovačka hratelná, tyto případy se dělí zhruba půl na půl – v polovině
případů zatne Mánička zuby, oblepí postiženou oblast a později zakrvácí hmatník
kytary. V druhé polovině případů se musí zábava zrušit nebo odehrát bez
zraněné Máničky, neboť se tato místo bigbítu odebere na šití.
Další oblastí, kde si
Máničky zahrávají s nebezpečím úrazu, je bezesporu sport, který se rovněž
s hrou na jakýkoli hudební nástroj příliš nesnáší. I přesto si Máničky až
neuvěřitelně často natahují kolení vazy při fotbale, lámou prsty při volejbale,
vyhazují klouby při atletice nebo hokeji. I ve sportovním odvětví jsou Máničky
velmi vynalézavé a přicházejí na mnoho rozličných způsobů, jak si ublížit.
V neposlední řadě je
třeba zmínit chvíle, kdy jsou Máničky samy sobě nebezpečné jaksi
z principu vlivem spotřebovaných škodlivých nápojů. Děje se tak na konci
zábavy, kdy Máničky balí aparát, přičemž ty více ovlivněné dokážou často přijít
s vyloženou kravinou, která pak končí zraněním a dlouhou absencí – jako
jeden příklad z mnoha můžeme uvést ježdění na čemkoli, co má kolečka (a
budete se divit, casů a kufrů, které jsou tímto prvkem vybaveny, nachází se
v arzenálu kapely hned několik). Podobná jízda v podobném stavu končí
často kolizí s jinou Máničkou nebo jiným kusem aparátu, fatálnost
podobných nehod má široký rejstřík, od několika modřin až po noční návštěvu
pohotovosti s ošklivě vypadající ranou vyžadující několik stehů.
Jak je z uvedeného
vidět, jsou Máničky náchylné ke zranění stejně jako zbytek populace, na dobře
míněné rady nedají a často se zcela zbytečně věnují činnostem, které je pak
z bigbítu na nějaký čas vyřadí. Analyzovat poté celou událost je už zhola
zbytečné, stejně tak zbytečné jsou i
veškeré sliby Mániček, že se příště podobným činnostem vyhnou – nikdy se tak
nestane.
Za zhruba patnáctiletou
bigbítovou kariéru už jsem zažil podobných úrazů mnoho. Mohl bych zmínit
bubeníka, kterého jsme nabádali, aby nehrál fotbalový turnaj, který jsme
večerní zábavou ukončovali – poté, co ho odnesli ze hřiště, jsme ho večer
nosili na podium a z podia. Mohl bych zmínit krásný volejbalový blok, při
kterém mi smečař soupeře zlomil malíček. Coby mladý, nerozvážný a bigbítu
chtivý jsem sádru sundal po dvou týdnech a šel hrát (prst mne bolí dodnes).
Mohl bych zmínit stěhování aparátu, při kterém si kytarista souboru utrhl kus
prstu o futra, neboť nedokázal jít rovně. Mohl bych zmínit zpěvákovu zánovní
motorku a dobře míněné rady typu „nelze na to, vole.“ Mohl bych zmínit... Mohl
bych zmínit celou plejádu podobných událostí, všechny mají společné jeden rys –
Máničky se při nich vždycky montovali do oborů a činností, kde bylo zranění
silně pravděpodobné a nikdy neposlechly ostatní kolegyně, které je před
podobným konáním varovaly. Máničky jsou totiž v tomto ohledu skoro všechny
stejné – případnému nebezpečí uvěří až v okamžiku, kdy už si hubu rozbily.
Žádné komentáře:
Okomentovat