Máničky a zvukař

Zvukař je pán, drží totiž v rukou veškerou moc nad konáním Mániček na podiu. I dobrou kapelu dokáže špatný zvukař učinit téměř neposlouchatelnou, naopak z kapely průměrné udělá dobrý zvukař těleso sklízející ovace (kapele špatné však v zásadě nepomůže ani zvukařský pánbů).

Po prvních pokusech, kdy se Máničky snaží ozvučit zábavu samy a ovládají všechny poměry z podia, načež zjistí, že je to slepá ulička, začnou se poohlížet po někom, kdo by mixážní pult obsluhoval z pozice standardní, tedy naproti preludujícím Máničkám téměř na druhém konci sálu. Jelikož už mají Máničky základ aparátu pohromadě, je do souboru přijat zvukař.

Zvukař je zvláštní figura, přesvědčením samozřejmě rovněž Mánička, která tráví většinu času na bigbítu sehnuta nad pultem s mnoha tlačítky a kroutítky, tváříc se přitom, že technice před sebou na stole rozumí, což však není vždycky úplně realita. Rozhodně ale zvukař ví o všech těch hejblátkách více než Máničky a právě proto se i Máničky tváří, jakoby zvukař aparát dokonale ovládal.

Máničky mají se zvukařem obecně zvláštní vztah. Je-li zvukař členem souboru a absolvuje s Máničkami většinu kšeftů, je mu dávána za vinu každá závada, a to i ta, kterou prokazatelně nemohl způsobit. Dojde-li například některé z Mániček baterie ve vysílači a její nástroj přestane hrát (nebo jí nefunguje bezdrátový odposlech), začne tato rozhazovat rukama a vysílá směrem ke zvukaři zlostné pohledy, aniž by ji vůbec napadlo, že chudák zvukař nemá s výpadkem signálu zhola nic společného. Na druhou stranu jsou ale chvíle, kdy Máničky na zvukaře zuřivě gestikulují oprávněně, neboť tento, většinou pod vlivem alkoholu, pojme myšlenku, že výsledný zvuk během produkce vylepší, a začne následně kroutit vším, co mu v pohnutém stavu přijde pod ruku. Poměry v odposlechových reproduktorech, pečlivě nastavené během zvukové zkoušky, se tak Máničkám během několika vteřin úplně změní, Máničky se na podiu neslyší a hraní se pro ně stane značně nepohodlné. Hned o následující pauze zvukaři řádně vyčiní, ten knoflíky na mixu nějak porovná, aby je hned během další série opět nazdařbůh roztočil... V takových případech pak dochází k hádkám mezi Máničkami a zvukařem, který je obviňován, že jim to dělá schválně a vykazován do patřičných míst.

Jiná situace nastává v případě, že se Máničky zúčastní nějakého festivalu, kde zvučí zvukař externí zastřešující celou akci. Tito zvukaři jsou většinou profesionálové, svůj výkonný aparát zcela ovládají a když je tedy Máničky za výsledný zvuk trochu podlézavě chválí, je to v podstatě po právu. Potíž nastane, když festival uspořádá několik nadšenců z Dolní Lhoty, jimž Jarda ze sousedství slíbí, že akci bez problémů ozvučí, čemuž spolek pořadatelů uvěří, neboť Jarda už dvakrát pořádal v sokolovně diskotéku, kde to z toho gramofonu mocně hulil, a má ve své Škodě 120 zdaleka nejsilnější repráky z okolí. Posléze se ukáže, že právě tyto reproduktory Jarda ze své Škodovky vyjmul, propojil špatně uzemněným kabelem, a za pomoci dvou plastových mikrofonů, které dostal v Tescu při nákupu nové věže, se chystá ozvučit pětičlennou bigbítovou kapelu. Je na bíledni, že výsledek je skličující, rozezlené Máničky častují zpoceného Jardu nevybíravým výrazivem a pořadatelům vyhrožují zrušením vystoupení (což nakonec neudělají, neboť kšeft je kšeft). Podobní Jardové by se tudíž měli dál věnovat domácímu tuningu dávno nevyráběných vozů tuzemských automobilek a od zvučení čehokoli se držet co nejdále.

Zvukař samozřejmě ví, že Máničky považují samy sebe za hlavní hvězdy a prodejní artikl bigbítového souboru, stejně tak ví, že na něj Máničky občas polohlasem nadávají (to když je nutí ztlumit jejich řvoucí pódiové zesilovače) a že závidí lepší zvuk a mohutnější aparát věhlasnějším souborům. Tohle všechno zvukař ví, dál ale shrben nad řadami tlačítek trpělivě snáší všechna příkoří své profese, protože zároveň dobře ví, že on je pán...

Další povídání, tentokrát o vzniku Mániček a tohoto blogu, si můžete přečíst netradičně v pátek.