středa 13. července 2016

Máničky a alkohol


Nějakej kluk se mě jednou zeptal: „Lemmy, máš někdy kocovinmu?“ 
A já mu odpověděl: „Abys měl kocovinu, musíš přestat pít.“
Lemmy Kilmister

Alkohol je nedílnou součástí bigbítové subkultury jako takové – pod vlivem alkoholu spousta Mániček na tancovačkách hraje, popíjení se Máničky oddávají po ukončení zábavy, opíjí se většina publika a nezřídka i pořadatelé. Jakkoli toto konstatování může působit hrůzostrašně, je to prostý fakt – alkohol je s bigbítem nerozlučně spjat.
Máničky objednávají první piva hned po příjezdu na místo konání zábavy, což je zhruba dvě hodiny před začátkem. Postupem času se, tedy alespoň ty zodpovědnější, naučí s alkoholem do určité míry zacházet a dokážou tak přežít do konce tancovačky v provozuschopném stavu. Opačný případ je totiž malér.
Opilá Mánička je na podiu postrachem svých spoluhráček, neboť se její preludování stává nevyzpytatelným. Jedná-li se o Máničku zpěvačku, nasazuje tato pěvecký part falešně (tedy ještě více falešně než jindy) a v místech, kam vůbec nepatří, navíc není schopna reprodukovat text písně a na jeho vytištěnou formu, ležící před ní, už nedokáže zaostřit. Ostatní Máničky, které jsou pro vystoupení vybaveny mikrofony, aby hlavní zpěv podpořily tzv. vokály, začnou přizvukovat zpěvové lince mnohem více než obvykle, což má jediný cíl – udržet opilou Máničku zpěvačku v alespoň nějakých mantinelech. Je asi jasné, že se to nepodaří skoro nikdy.
Pokud se opijí hráčky na strunné nástroje, tedy Máničky kytaristky nebo basistky, začnou vyrábět neobvyklé množství přehmatů (jakkoli tyto kratochvíle k jejich hře patří), pletou akordy a celá harmonie písně se začne hroutit. Nasadí-li takto indisponovaná Mánička ke kytarovému sólu, zbytek souboru trne v obavách (po několika taktech se ukáže, že v obavách oprávněných), neboť se sólem má Mánička potíže obvykle i ve střízlivém a soustředěném stavu. Spoluhráčky pak už jenom vyděšeně sledují nepřítomný pohled Máničky kytaristky, která si prohlíží svůj nástroj snažíc se tak dopočítat celkového počtu strun na něm natažených. Pokud kapela disponuje dvěma Máničkami kytaristkami, dá se alkoholové opojení jedné z nich řešit jejím vypnutím a vykázáním z podia, kde tato ovšem dokáže natropit možná ještě větší neplechu než na něm.
Největší katastrofou pro hladký průběh vystoupení je omámená Mánička bubenice. Tempa jednotlivých písní, které tato udává, se v těchto chvílích povážlivě mění, často i během jediného kusu, a tzv. přechod či break téměř nikdy neskončí správným nasazením následující rytmické pasáže. Konce písní pak vypadají, jako když se na bicí soupravu vysype pytel brambor.
Společným rysem všech alkoholem omámených Mániček je pocit, že je jejich výkon bezvadný a nadmíru vydařený, kteréžto přesvědčení logicky zbytek souboru mírně řečeno nesdílí. Opilá Mánička cítí se být hvězdou a často nasadí krom falešné interpretace svého partu ještě prvky pódiové show, v tomto stavu inovované o vrávorání, vrážení do ostatních spoluhráček a v případech nejhorších i o pády. Dochází pak tedy ke sporům, kdy opilá Mánička po zábavě svůj výkon zuřivě obhajuje a výtky ostatních Mániček shledává nesmyslnými. Jako důkaz mohou v tomto okamžiku posloužit nahrávky z mixážního pultu, za jejich absence se mnohdy indisponovanou Máničku o nevalné kvalitě jejího výkonu přesvědčit nepodaří.
Zvláštní kapitolou s alkoholem spojenou je konec zábavy, tedy chvíle, kdy by Máničky měly zabalit a naložit aparát, v ideálním případě se pak vydat k domovu. V těchto okamžicích nezřídka propadnou neřízené konzumaci i Máničky zodpovědné, aparát tak stojí netknut v herní poloze, zatímco Máničky houfně okupují nálevní pult jsouc peskovány několika řidičkami, které s nimi tuto chvíli sdílet nemohou. Aparát je nakonec sbalen právě Máničkami řidičkami, trvá to samozřejmě podstatně déle, tyto pak celou cestu domů buď zarytě mlčí nebo nadávají obveseleným spoluhráčkám, kterým je jejich hartusení zpravidla úplně fuk. Před další štací dochází k improvizované schůzi na téma Vliv alkoholu na hladký průběh zábavy, v jejím průběhu dojde k dalším výčitkám, následně pak omluvám a slibům. Je asi zbytečné podotýkat, že sliby jsou to plané a celá situace se v horizontu několika příštích zábav opakuje.
Alkohol k bigbítu prostě patří a je pouze na Máničkách, zda-li se naučí jeho účinku využívat (např. k zahnání trémy) a zacházet s ním v míře rozumné. Opačné případy vedou k  personálním změnám, případně rozpadům bigbítových souborů. Máničky totiž jsou, ostatně stejně jako jiné živočišné druhy, figury k pokušení náchylné a bytosti podobným svodům snadno podléhající. Většina historek z bigbítu, které se pak roky dávájí k lepšímu, začíná právě tím prvním pivem vypitým po příjezdu na tancovačku...

Pokud si představíte povídání o Máničkách jako knížku, vězte, že by mohla pojednávat pouze o alkoholu a i v tomhle případě by byla stejně objemná, ne-li objemnější, než Máničky v podobě současné. Z vlastní zkušenosti vím, že opilost výkonu na podiu skutečně příliš nepomáhá, stejně tak považuji za liché tvrzení, že „je to vlastně jedno, lidi jsou taky našrot a tak si toho nevšimnou“ – všimnou. A protože Máničky dělají bigbít také pro to, aby za něj byly chváleny, neřkuli obdivovány, ostuda ztropená vlivem přílišné intoxikace je jaksi v rozporu s podstatou jejich konání. I přesto se tak ovšem děje měrou vrchovatou a s železnou pravidelností.

Žádné komentáře:

Okomentovat