Patrně se v celé
bigbítové branži nenajde žádná Mánička, která by alespoň jednou,
v souvislosti s nějakou tancovačkou, netrpěla kocovinou. Jak už totiž
bylo řečeno v minulém povídání, Máničky jsou obecně k alkoholu
náchylné a ne vždycky dokážou odhadnout jeho bezpečné množství.
Projevy kocoviny jsou u
Mániček stejné jako u zbytku populace – Mánička, která to na zábavě (a nebo po
ní) s alkoholem přehnala, probudí se ve svém doupěti ve zbědovaném stavu.
Špinavé rifle, které má stále na sobě, dostatečně dokumentují obtížnost cesty
na lože, hlava hrozí rozskočením a žaludek se povážlivě houpe. Je po poledni a
kocovinou zdevastovaná Mánička si dokáže představit všechno možné, jen ne že za
několik hodin sedne do dodávky s vidinou hodin dalších strávených
trdlováním po podiu.
Na řadu tedy přichází boj s
kocovinou. Mánička se pokusí vypít něco vody (s požíváním této tekutiny nemá
valných zkušeností), možná se pokusí i najíst. Některé Máničky v podobné
chvíli sáhnou po chemických prostředcích na zahnání bolesti, některé se vydají
metodou tzv. vyprošťováku, což je řešení zdaleka nejhorší, neboť v době
odjezdu na další štaci může způsobit opětovnou nepoužitelnost Máničky
k bigbítovému konání. Léky také nejsou ideální cestou, i když totiž Mánička
vyprošťovák nepožije, další alkohol do sebe vpraví po příjezdu na místo
tancovačky, což je proces zautomatizovaný a v podstatě neměnný, tento pak
v kombinaci s léky své účinky znásobí.
Hrát s kocovinou je
řehole hraničící s mučením. Odposlechové bedny najednou šíleně řvou,
kvílení kytar se zarývá do už tak dost rozbolavělé šedé kůry mozkové, každá
rána na buben působí jako úder pěstí. Samotný výkon Máničky je jejím stavem
degradován, neboť tato roztřesenýma rukama marně hledá na kytaře jindy
s jistotou předváděné hmaty. Pokusy o zpěv jsou rovněž silně rozporuplné,
z vyschlého a ztýraného hrdla leze cosi, co Mánička nedokáže zcela
ovládat. Celá zábava se pak smrskne do jediného bodu, na který se Mánička upíná
– přežít, schoulit se do dodávky a nechat se odvézt domů, tam potom spát a spát
a spát...
Jak už bylo rovněž řečeno
v minulém článku, Máničky, které bigbít dělají dlouho a myslí to
s ním alespoň trochu vážně, naučí se postupem času kocovině vyhýbat. Je
totiž známou pravdou, že nad alkoholem zvítězit nelze, Máničky se tedy snaží
uhrát alespoň důstojnou remízu.
„Mě je blbě,“ je věta,
kterou Máničky při srazu na další štaci slýchají od svých kolegyň častěji než
by jste předpokládali. Pomineme-li obvyklé výlevy souborových hypochondrů, je
toto konstatování přiznáním pijatiky z předchozí zábavy.
„Neboj, až tam přijedem, dáš pivo a ono se to srovná...“ je tradiční
odpověď, která se zhruba o hodinu později promění i ve skutkovou podstatu.
Pomyslný kruh se tím uzavře a dotyčné Máničce pak už pomůže jen další den, kdy
se hrát nejede a tato ho tak bude moci protrpět v posteli.
Žádné komentáře:
Okomentovat