Máničky a pýcha

Staré lidové rčení praví, že pýcha předchází pád, případy některých Mániček ale daleko lépe vystihuje přísloví jiné – Hloupost a pýcha na jednom dřevě rostou... Stejně jako u většiny jiných živočišných druhů, vyskytují se i v řadách Mániček jedinci přehnaně pyšní, jejichž nezvladatelné ego působí ostatním Máničkám v souboru mnohdy nemalé potíže.

Pyšná Mánička má totiž ve své namyšlenosti tendenci svůj um, který je často sám o sobě diskutabilní, poněkud přeceňovat. Sama sebe tak staví do pozice nepostradatelného článku souboru, bez nějž by na tancovačku nikdo nepřišel, neboť právě ona je tou hvězdou, která publikum táhne, a pouze vlivem jejích výkonů ženy okouzlením umdlévají a muži propadají závisti a žárlivosti.

Bohužel, svůj narcistický postoj prezentuje pyšná Mánička nejen před zbytkem kapely, ale i před diváky, kterým dává náležitě a bezostyšně najevo, o kolik stupňů pomyslného žebříčku celebrit je převyšuje. Někteří diváci přecházejí podobné výlevy s úsměvem, většinu to ale, a celkem po právu, popudí, takže se ostatní Máničky ve své oblíbené restauraci dočkají reakcí typu „Proč je váš zpěvák takovej debil?“ nebo „Šel bych na vás, ale na toho vola se koukat nebudu.“ A jakkoli dobrý je výkon pyšné Máničky na podiu, v očích publika je už napořád degradován jejím buranstvím.

Ostatním Máničkám samozřejmě podobné manýry vadí, neboť vrhají negativní světlo i na ně. Snaží se tedy pyšné Máničce domluvit a její namyšlenost alespoň trochu usměrnit, což je ovšem snaha zbytečná, neboť pyšná Mánička vůbec nechápe podstatu konverzace a pokud se náhodou dovtípí, odbude kolegyně konstatováním, že už je prostě taková a dělat s tím nelze v zásadě vůbec nic.

I vztah s pořadateli stává se vlivem pyšné Máničky komplikovanější, tato si totiž většinou klade nesmyslné podmínky vyhrožujíc, že nebudou-li splněny, nevystoupí. Pořadatel tedy buď rovnou pyšnou Máničku inzultuje, nebo její výlevy přetrpí a kapelu už nikdy nepozve, přičemž patřičné (a značně nelichotivé) reference podá i známým a ostatním pořadatelům.

Máničky vědí, že mít v souboru pyšnou kolegyni je potíž a brzy také pochopí marnost jakékoli snahy o „převýchovu“. Vzájemná nevraživost tímto roste a nezřídka skončí odchodem z řad kapely, který buď nahlásí pyšná Mánička, často pod vidinou lepšího angažmá či sólové dráhy, nebo to ostatní Máničky prostě vzdají.

Každopádně, pýcha je Máničkám vlastní stejně jako zbytku populace, vyskytuje se mezi Máničkami v míře hojné a stejně jako v jiných oblastech lidského konání je v podstatě neporazitelná, neboť přichází, dle výše zmíněného rčení, ruku v ruce s hloupostí.

Pyšné Máničky vyžadují po zbytku souboru zvláštní zacházení – straní se tahání beden a stavění aparátu, ty drzejší pak žádají i nazvučení svých propriet, aby neutrpěl jejich hvězdný nástup na scénu. Požadavek na vlastního technika či foto na plakátu kapely pak už jen podtrhuje jejich omyl spočívající ve faktu, že jsou stále Máničkami, které vylezly na podium z garáže a předvádí více či méně zdařilou imitaci slavnějších vzorů, nikoli však Karlem Gottem. On totiž vůl zůstane volem, i kdyby na housle hrál...