Staré lidové rčení praví,
že pýcha předchází pád, případy některých Mániček ale daleko lépe vystihuje
přísloví jiné – Hloupost a pýcha na jednom dřevě rostou... Stejně jako u
většiny jiných živočišných druhů, vyskytují se i v řadách Mániček jedinci
přehnaně pyšní, jejichž nezvladatelné ego působí ostatním Máničkám
v souboru mnohdy nemalé potíže.
Pyšná Mánička má totiž ve
své namyšlenosti tendenci svůj um, který je často sám o sobě diskutabilní,
poněkud přeceňovat. Sama sebe tak staví do pozice nepostradatelného článku
souboru, bez nějž by na tancovačku nikdo nepřišel, neboť právě ona je tou
hvězdou, která publikum táhne, a pouze vlivem jejích výkonů ženy okouzlením
umdlévají a muži propadají závisti a žárlivosti.
Bohužel, svůj narcistický
postoj prezentuje pyšná Mánička nejen před zbytkem kapely, ale i před diváky,
kterým dává náležitě a bezostyšně najevo, o kolik stupňů pomyslného žebříčku
celebrit je převyšuje. Někteří diváci přecházejí podobné výlevy s úsměvem,
většinu to ale, a celkem po právu, popudí, takže se ostatní Máničky ve své
oblíbené restauraci dočkají reakcí typu „Proč je váš zpěvák takovej debil?“
nebo „Šel bych na vás, ale na toho vola se koukat nebudu.“ A jakkoli dobrý je
výkon pyšné Máničky na podiu, v očích publika je už napořád degradován
jejím buranstvím.
Ostatním Máničkám
samozřejmě podobné manýry vadí, neboť vrhají negativní světlo i na ně. Snaží se
tedy pyšné Máničce domluvit a její namyšlenost alespoň trochu usměrnit, což je
ovšem snaha zbytečná, neboť pyšná Mánička vůbec nechápe podstatu konverzace a
pokud se náhodou dovtípí, odbude kolegyně konstatováním, že už je prostě taková
a dělat s tím nelze v zásadě vůbec nic.
I vztah s pořadateli
stává se vlivem pyšné Máničky komplikovanější, tato si totiž většinou klade
nesmyslné podmínky vyhrožujíc, že nebudou-li splněny, nevystoupí. Pořadatel
tedy buď rovnou pyšnou Máničku inzultuje, nebo její výlevy přetrpí a kapelu už
nikdy nepozve, přičemž patřičné (a značně nelichotivé) reference podá i známým
a ostatním pořadatelům.
Máničky vědí, že mít
v souboru pyšnou kolegyni je potíž a brzy také pochopí marnost jakékoli
snahy o „převýchovu“. Vzájemná nevraživost tímto roste a nezřídka skončí
odchodem z řad kapely, který buď nahlásí pyšná Mánička, často pod vidinou
lepšího angažmá či sólové dráhy, nebo to ostatní Máničky prostě vzdají.
Každopádně, pýcha je
Máničkám vlastní stejně jako zbytku populace, vyskytuje se mezi Máničkami
v míře hojné a stejně jako v jiných oblastech lidského konání je
v podstatě neporazitelná, neboť přichází, dle výše zmíněného rčení, ruku
v ruce s hloupostí.
Já snad začnu i číst, je to super a hlavně naprosto trefné. Jen tak dál.
OdpovědětVymazat